Lužice, krásná ves u Hodonína

Pocházíme z Hodonína, ale již dlouhé roky tam nežijeme. Každý rok ale jezdíme za rodinou a přáteli z dětství. Byli jsme i letos od 12. června. V pondělí 14. jsem musel zajet do Lužic.

 Je to jen kousek za Hodonínem. Měl jsem domluvené setkání s jednou mladou ženou, která je stejně postižená jako naše dcera Martina. Má roztroušenou sklerózu a je také na vozíčku. Chtěla vědět něco bližšího o možnosti a formách užívání léčebného konopí na mírnění symptomů této velmi kruté nemoci.

Kdysi, ještě jako malý kluk, jsem přes Lužice jezdil s kamarády podívat se, jak v Mikulčicích pokračují vykopávky dnes světově známého staroslovanského sídliště.  Při tom jsme se hned také vykoupali v tamním neregulovaném toku Moravy.

Proč to říkám.

Tehdy, a ještě dlouho v pozdější době, byly Lužice i Mikulčice vlastně jen průjezdními místy k vykopávkám. Nebylo na nich nic zvláštního. Jen šedé vsi, tak jak bylo tehdy šedé celé Československo. Teď jsem tam nic nepoznával. Šeď nebyla nikde. Pěkné domy s krásnými předzahrádkami. Pěkné a udržované chodníky a cesty. Nikde špína a poházené odpadky.

Když se někam vracíte po dlouhé době, stále máte někde v sobě obraz toho, co jste viděli tehdy, dávno. Tak to bylo i teď se mnou. Jenže z toho ve mně zafixovaného obrazu šedé vsi tady nezbylo vůbec nic.

Povykládal jsem si s mladou ženou, za kterou jsem přijel, řekl jsem jí všechny naše zkušenosti, a rozloučili jsme se. Druhý den jsem jel s manželkou do Lužic znovu. Již ne za někým konkrétním, ale podívat se na vesnici, kde by asi chtěl žít každý, kdo ji navštívil. Dlouhé roky tady každý rok pořádali sešlosti umělců, po kterých zde zůstaly spousty překrásných soch. Dokonce jsme se dočetli, že ty sešlosti museli přestat organizovat prostě proto, že sochy již nebylo kam dávat. Byla to krása. Od kostela vede krásná alej vzrostlých stromu. Mezi nimi, ale nejen tam, jsou sochy od různých autorů a z různých období, umístěny.

Procházeli jsme vesnicí a měli jsme v sobě pocit krásna a pohody.

Domů, do Týna nad Vltavou, jsme se vrátili v neděli 20. června. Čekala nás spousta práce na zahradě. Sekat trávník, vyplet všechny záhony, ostříhat vinou révu atd. Odjíždět v červnu na celý týden kamkoliv, když se staráte o dvanácti-arovou zahradu, to není dobrý nápad. Skončili jsme ve středu a měli jsme toho až nad hlavu. Dělat ve dvaatřiceti stupňových vedrech, to není žádný med.

V noci přišla obrovská bouře, která trvala prakticky až do ranních hodin. Blesky se střídaly ani ne v půlvteřinových intervalech. Nikdy jsem nic takového nezažil. Náš byt v paneláku to přežil. Jen se celou noc nějak klepal. Horší to bylo na naší pečlivě uklizené a napravené zahradě. Vyvrácený strom, poničené oplocení, a vše, co manželka uložila, rozházené nejen po zahradě, ale i po jejím okolí. Žena prohlásila, jako již mnohokrát před tím, že zahradu již nechce. Pak ten nepořádek začala znovu uspořádávat. Já jsem si spolu s klasikem řekl, že „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.“ Pak jsem vzal pilu a šel jsem rozřezávat vyvrácený strom, abych se dostal k poničenému plotu.

Druhý den nás přešly poslední zbytku humoru. Místy, které jsme před týdnem na Hodonínsku navštívili, prošlo tornádo. Vyvrácené stromy, auta poházená jako dětské hračky, odnesené střechy, poničené domy, a celé části vesnic zbořené až do základů. Záběry míst z Lužic, které jsme s manželkou procházeli a které jsme tak obdivovali, teď vypadaly jako Drážďany po bombardování britskými a americkými svazy za druhé světové války. Seděli jsme před televizní obrazovkou a slzy nám tekly jako malým dětem.

Velmi rychle se v televizi objevila možnost poslat peněžitý dar prostřednictvím DMS. Pak se objevila konta Charity a dalších. Do DMS akce jsme se zapojili hned. U těch ostatních kont jsem váhal. Teď jsem nechtěl posílat peníze na cokoliv, ale jen na Moravu pro oběti tornáda. Na štěstí se také objevil k tomu vytvořený účet Krajského úřadu v Brně. Poslali jsme, kolik jsme mohli. A s námi další a další. Vlna solidarity, která se zvedla, nemá u nás obdoby. Dnes je na kontech sbírky pro Moravu víc jak tři čtvrtě miliardy korun. Spousty lidí si také vzaly na svých pracovištích volno a jeli pomáhat tam, kde je teď potřeba každé ruky. Do Hrušek, Moravské Nové Vsi, Lužic, Mikulčic. Kdybych byl mladší, jel bych taky. Jenže ve svých pětasedmdesáti bych tam leda překážel.

Vím, že za jeden rok se vše napravit nedá. Přesto bych si velice přál abychom, až zase za rok pojedeme do Hodonína, viděli, jak se ty strašně poničené vsi opět stávají krásnými, kde by každý, kdo by je byť jen jednou navštívil, chtěl také žít.

A ještě jen dva malé dodatky „pod čarou“:

Tato katastrofa má i své oběti. Ten nejmenší drobeček se ještě ani nestačil narodit. Zemřel se svou matkou, na kterou se zřítila ocelová konstrukce. Jedním z nejstarších je dědeček z hájenky v Hodoníně Na Pánově. Zemřel spolu se svou dvouletou vnučkou, když tornádo tuto hájenku roztrhalo na kusy a její trosky je zavalily. Nezapomeňme na ty, kteří nepřežili.

Dům, ve kterém žije ta mladá žena, se kterou jsem si povídal o účincích léčebného konopí, vyvázl bez pohromy.