Stávají se události, které si pak lidé dlouho připomínají jako přelomové. Události, které změní i to, co se zdálo být naprosto nezměnitelné.
My se již dlouho pereme s naším zdravotním systémem, a vlastně s celým státním aparátem o to, aby naše dcera mohla mírnit symptomy své neléčitelné nemoci zakázanou rostlinou, protože nic jiného, než tato rostlina, jí již dlouhé roky nepomáhá. Já jsem v posledních více jak devíti letech postupně kontaktoval prakticky všechny mocné tohoto státu, ale bylo to marné. Někteří nám vyjádřili svou účast, jiní mi vyjmenovali všechny paragrafy, které pěstováním konopí pro svou dceru porušuji, a sdělili mi, kolik let vězení za to mohu dostat. Někdy to bylo hodně zoufalé.
Samozřejmě jsme si uvědomovali, že nejlepším způsobem, jak bojovat za dceru dál by bylo, kdybychom vše mohli řešit soudní cestou. Jenže na to jsme neměli dost financí. Nehledě k tomu, že když jsem sháněl informace o možnosti podání žaloby na Českou republiku jako stát, tak mi soudkyně Krajského soudu v Českých Budějovicích řekla, že je to nesmysl, a pokud by ona dostala na svůj stůl takovou žalobu, tak ji musí z toho stolu smést a naopak obvinit mne, protože stát žádný zákon neporušuje, zato já jich porušuji hned několik.
Jednou z organizací, které jsem oslovil, byla i Liga lidských práv v Brně. To bylo 22. srpna roku 2013. Odpověděli mi s tím, že se o něco pokusí. Po dřívějších zkušenostech s jinými organizacemi jsem tomu moc nevěřil. Jenže v září roku 2015 mi napsali, že se nám asi někdo brzy ozve.
2. října téhož roku v 17 hodin a 20 minut jsem dostal email z brněnské advokátní kanceláře VFH Vašíček a partneři s.r.o. Chtěli vědět, jestli bychom souhlasili s poskytnutím jejich bezplatných právních služeb při řešení našeho případu, a pokud ano, tak abych jim podrobně popsal všechny skutečnosti a abych jim poslal materiály, které k tomu mám. Podepsaný byl Mgr. Michal Vítek, advokátní koncipient.
2. října roku 2015. To je ten den, kdy řešení toho našeho velkého problému přešlo z roviny emocí do roviny tvrdé a profesionální obhajoby lidských práv jednoho nemocného a zcela bezmocného človíčka, jakým byla a stále je naše dcera Martina.
Pan magistr Vítek se nejdříve snažil domluvit s VZP na tom, aby Martině na odběr léčebného konopí z lékárny poskytla svou 100% spoluúčast. Argumentoval tím, že dva odborní lékaři podepsali, že konopí je pro ni skutečně tím jediným lékem, který jí ještě pomáhá. Ale neuspěl. Tak podal na VZP žalobu ke Správnímu soudu, a ten vyhrál. VZP musela zaplatit soudní náklady a dostala soudem nařízeno, že s námi musí vejít znovu v jednání. To ale VZP neudělala. Podal tedy další žalobu k témuž soudu, ale protože se poměrně dlouho nic nedělo, podal ještě žalobu k Ústavnímu soudu. Ústavní soud popohnal Správní soud a ten promptně nařídil nové jednání. Tam ale již VZP došla s návrhem na ukončení sporu s tím, že Martině měsíčně proplatí 180g léčebného konopí.
Jak se dá za takovou pomoc poděkovat? Za tři a půl roku práce nesnadné práce?
Martina panu magistrovi v rámci rehabilitační péče upletla košík a vytvořila keramickou sošku mírně výstřední dívky, k níž se asi tak trochu inspirovala sama sebou. Já nemám ty problémy, které má moje dcera. Obě ruce mám zdravé. Nedělá mi problémy cokoliv uchopit a manipulovat s tím. Taky nepotřebuji k otevření své dlaně hranu stolu nebo dokonce pomoc asistenta. Přesto bych nic takového udělat nedokázal. Svou dceru proto velmi obdivuji. Tak snad se její výrobky budou líbit. Mně pak nezbývá než jen poděkovat.
"Vážený pane magistře, já, moje manželka a hlavně naše dcera Martina Vám, a všem Vaším kolegům a kolegyním, kteří se na řešení našeho případu podíleli, tímto vyjadřujeme naše velké poděkování. Díky Vám jsme poznali, že i bezmocní a na okraj společnosti odstrčení zcela invalidní lidé se mohou v našem státě dobrat svého práva. Škoda, že je to tak obtížné. Udělal jste velkou práci, jejímž výsledkem není jen pomoc nám a naší dceři. Ukázal jste cestu, po které se nyní mohou vydat ty tisíce dalších, kteří jsou mnohdy v ještě horším stavu, než je naše dcera Martina. Ještě jednou Vám moc děkujeme."
Zdeněk Majzlík, Týn nad Vltavou
