Kouření konopí a co na to plíce.

Správně bych neměl užívat výraz „kouřit“, pokud se jedná o užívání jointů. Sem patří výraz „hulit“. Jenže ten má přece jen trochu pejorativní nádech a tak snad mi všichni uživatelé konopí odpustí, že jej zde používat nebudu.

Poměrně často se v souvislosti s kouřením konopí hovoří o jeho nebezpečnosti pro plíce. A každý, kdo někdy viděl, jak rychle se ucpává sítko šlučky, se naprosto zákonitě musel zamyslet nad tím, jak se vlastně plíce kuřáka konopí s tímto mohou vyrovnat. Již i proto, že jak ve zmíněné šlučce, tak i v klasickém jointu, vlastně není filtr. Ocelové sítko ve šlučce i smotaný papírek v jointu totiž mají pouze jednu funkci. Zabránit zpočátku kouření nasátí konopné drti, a v jeho závěru, žhavého popele.

I já mám doma svou šlučku. Koupil jsem ji hned na prvním cannafestu pro svou dceru. Jenže ta ji nechtěla. Byla zvyklá na jointy, a protože je ve své podstatě konzervativec jako já, měnit svůj styl nechtěla. A tak tato malá kovová dýmka skončila v šuplíku. Po čase, když jsem se i já po dohodě s odbornou lékařkou rozhodl řešit své zdravotní problémy užíváním konopí a kdy jsem ještě nebyl schopen vykouřit víc než čtvrtinku jointu (dokuřovala je po mně Martina), jsem si na ni vzpomněl.  Do šlučky se skutečně vejde jen velmi málo konopné drti a tak to pro mne bylo jako dělané. Poprvé bylo vše v pořádku. Prostě jsem si vzpomněl na léta, kdy jsem ještě kouřil dýmku, a šlo to. Podruhé, asi za týden, to bylo poněkud horší. Prostě se mi špatně „tahalo“. Domníval jsem se ale, že jsem jen konopí do hlavičky šlučky nacpal příliš „natvrdo“, a tak jsem tomu nevěnoval pozornost. Další týden to již ale nestálo za nic. Musel jsem tahat jako vývěva a stejně jsem toho do sebe moc nedostal. Teprve tehdy jsem si vzpomněl, že sítko ve šlučce je potřeba občas vyměnit. Sice se mi zdálo, že dvě použití na jedno sítko je poněkud málo, ale co se dalo dělat. Vyklepal jsem nedokouřené konopí a nožem jsem vyrýpl sítko ze spodní části hlavičky šlučky. Musím říci, že jsem se zděsil. Ještě teplé sítko bylo zaneseno podivnou mazlavou hmotou, která ze všeho nejvíce připomínala tuhou vazelínu či ne ještě zcela ztuhlou epoxydovou pryskyřici. Má touha zbavit se velmi krutých bolestí hlavy z migrén, které jsem podědil po své mamince, ale zvítězila. Vložil jsem do šlučky nové sítko, nacpal ji novým konopím a zapálil jsem si. Pohoda, kterou jsem při tom pociťoval dříve, ale byla ta tam. Stále jsem myslel na to, co do těch svých plic posílám. Později jsem si ale uvědomil, že spousta mých přátel, kteří konopí nekouří jen jednou týdně, ale skoro každý den, žádné problémy se svými plícemi nemá. Bylo to zvláštní. Vždyť to, ta podivná hmota, kterou bylo sítko tak dokonale ucpané, se přece dostává až do těch nejmenších zákoutí či sklípků i našich plic. Tak jak je možné, že ti mí přátelé nemají žádné dýchací problémy? Ba naopak. Seznámil jsem se s několika lidmi, kteří mají velmi silné astma. Záchvat nemoci ale neřeší sprejem s antihistamikem, ale užívají konopí. Prostě si při astmatickém záchvatu zapálí jointa a po pár tazích je záchvat pryč.

Pokoušel jsem se něco k tomuto problému najít v odborných článcích, ale nenašel jsem nic. Naopak všude byl jen ten varovně vztyčený prst, varující před kouřením jako takovým, a konopí zvláště.

Teď udělám malý střih, a k těm plícím se dostanu v závěru jiného příběhu.

Má dcera Martina je již několik let v Domově svatého Josefa v Žirči. Je to jediný ústav v naší republice, který je určen pro pacienty s již hodně rozvinutou těžkou formou roztroušené sklerózy. Martina je ve stavu, kdy prakticky ke všem myslitelným úkonům, které zdravý člověk provádí naprosto bez jakýchkoliv problémů, potřebuje asistenci další osoby, nebo alespoň nějaký mechanický prostředek. A tak ke svému přesouvání se po ústavu a v jeho okolí potřebuje elektrický invalidní vozík. Ten dostala před několika lety od své zdravotní pojišťovny. Bohužel za tu dobu již toto její invalidní křeslo připomínalo vše možné, jen ne pomůcku pro invalidu. Všechny jeho pružiny byly popraskány, náhradní se nedaly sehnat, a tak jízda po historické dlažbě v okolí ústavu spíše než přepravu připomínala mučení v natřásací tortuře. Také další části jejího vozíku byly již za svým zenitem. Některé na něm držely již jen díky pevnému omotání plastovou lepicí páskou. Na štěstí na nový vozík měla Martina nárok již letos v únoru. A možná by vše proběhlo bez problémů, pokud by se dceřin stav neustále pomalu ale jistě nezhoršoval. Klasický elektrický vozík se základní výbavou dnes již pro ni není k ničemu. Potřebuje vozík, na kterém by si sama mohla, jen pomocí tlačítka, zvedat a sklápět nožní i zádovou část, a také který by měl určité boční zarážky, které by bránily přepadnutí jejího trupu do boku přes opěrku rukou. Martina se totiž narovnat sama nedokáže. A když díky nerovnosti cesty to s ní hrklo a ona se tím vyklonila do boku, musela volat o pomoc, nebo čekat, až si jí někdo všimne a v křesle ji narovná. Dceřina odborná lékařka napsala žádost, kterou doložila lékařskými zprávami, a zaslala ji na VZP.  Za pojišťovnu ji přijala revizní lékařka, která Martinu nikdy v životě neviděla. Ta měla na vyřízení měsíc. Pak vše zamítla. Protože svou dceru zastupuji já, napsal jsem odvolání a poslal ho zpět. Revizní lékařka toto mé odvolání poslala na vyšší místa, kde k našemu případu zasedla komise. Ta požadovala důkladnější odůvodnění. S žádostí o toto jsem se obrátil na dceřinu odbornou lékařku. Dostal jsem odpověď, že ona nic dalšího psát nebude, toto vše že je jen šaškárna, protože VZP již dávno ví, že nic zaplatit nechce a ona jim šaška dělat nebude. Musím se přiznat, že v tento moment byla jakákoliv slušnost z mé strany ta tam. Donutil jsem pojišťovnu, aby do dceřina ústavu vyslala svou komisi sociálních pracovnic. Ty konstatovaly, že dcera skutečně potřebuje to, o co jsme žádali. Zdálo se, že vše konečně spěje k dobrému závěru. Chyba. Náhle se objevil problém konopí. Tehdy již Martina měla potvrzené, že bude léčebné konopí dostávat z lékárny a pojišťovna jí ho bude, jako jediný lék, který jí ještě pomáhá, plně hradit. Tím se konopí dostalo do jejích záznamů a příslušní pracovníci VZP se toho chytili. Napsali nám, že žádají potvrzení od lékaře, že dcera vůbec smí něco řídit, když je uživatelkou psychoaktivní látky v konopí obsažené.

Někdy je velmi problematické zjistit, jestli si z nás úředníci kdekoliv, tedy i ve VZP, dělají legraci, nebo zda jsou již tak přepracovaní, že jim jejich mozek přestává fungovat. Naprostá většina pacientů s těžkou formou roztroušené sklerózy jsou uživatelé opioidů. Léků na bázi opia. Obrovské množství z nich má elektrický invalidní vozík. Někteří pomocí joistiku ovládaného rukou, jiní, kterým již ani ruce neslouží, bradou. U nikoho z nich pojišťovny nemají problém s psychoaktivním opiem v jejich lécích. U Martiny to náhle byl problém obrovský. Na štěstí převážná část lékařů jsou lidé rozumní, a tak Martina již dva týdny ten tak strašně potřebný vozík má.

Proč toto vše píši.

Jedním z vyšetření, které Martina pro získání nového invalidního vozíku musela absolvovat, bylo i vyšetření plic. Proč, to nevím. Ale pojišťovna to žádala, tak ho Martina podstoupila.

Martina má velké problémy s dýcháním. Je to způsobeno symptomy její nemoci, kdy její dýchací svaly jsou částečně ochrnuty. No jo, ale je to jenom tím? Co když část těchto problémů má na svědomí i ta podivná hmota, vdechovaná při kouření konopí? Normální kuřák konopí si dá jointa jednou za pár dnů. „Těžcí“ huliči si ho dají každý den. Někdy i dva. Jenže Martina jich musí denně vykouřit šest! Musím říci, že jsem před tímto jejím vyšetřením pár dnů moc dobře nespal.

A jaký byl výsledek rentgenu a dalších jejích plicních vyšetření? Martina má plíce čisté jako tříleté dítě, které se ke kuřákovi nikdy ani nepřiblížilo a snad ani nikdy neprojelo Ostravou či jiným smogem postiženým městem. Její problémy s dýcháním má na svědomí skutečně jen její nemoc. Proč se její plíce tak snadno vyrovnávají s několikanásobným každodenním přísunem těch konopných zplodin, to nevím. Tím by se asi měli zabývat odborníci. Vím ale jedno. Ono to totiž vypadá, že to těm jejím plícím dokonce prospívá.

V současné době se ve Spojených státech Amerických řeší problém úmrtí několika lidí, jejichž smrt mělo způsobit kouření elektrických cigaret. A hned se objevil y i u nás varovně vztyčené prsty nejen k jejich užívání s extrakty tabáku, ale i těmi s extrakty konopí. Jenže podle posledních výsledků hledání příčiny těchto úmrtí opět je všechno jinak. Výrobci všech těch náplní do el - cigaret se samozřejmě snaží, aby právě ta jejich náplň byla tou nejlepší, nejlahodnější a dokonce i nejzdravější. A tak aby posílili právě tu „zdravotní“ stránku svých výrobků, začali do nich přidávat i vitamínové příměsi.  Bohužel výpary z jednoho z těch vitamínů jsou dost jedovaté a ti nebozí lidé se prostě otrávili. Ne tabákem, ne konopím, ale přeměněným vitamínem.

Můj přítel s přezdívkou Konopný děda každý svůj příspěvek kamkoli končí slovy „Konopí je lék“. Já to trochu upravím a při tom se nebudu odvolávat na úžasné účinky konopí při léčbě nemocí jako je rakovina či Touretův syndrom. Hlavně my, starší lidé, máme spousty problémů s těmi svými těly. Ony nám pomalu ale jistě vypovídají službu. Bolí nás klouby. Bolí nás svaly. Špatně se nám spí. Na mnohé z nás kašlou naši nejbližší a my z toho máme bolavé srdce. Konopí je fantastický lék na všechny takové a podobné problémy. Ne, že by nás toho všeho zcela zbavilo. To ne. Ale zmírní je, a udělá je snesitelnějšími. Konopí nás neotráví. To se ještě nikdy a nikde nastalo. Zato jsou na tomto světě miliony a miliony lidí, kterým již pomohlo a nemíní s tím přestat. Nenechme si ho vzít.