Konopí a velký zátah na mezinárodní gang.

Někdy v půlce srpna tohoto roku dostali Ostravští policisté od svých Polských kolegů echo, že odněkud z Moravy k nim do Polska proudí docela slušné množství marihuany.

Policisté neváhali, založili novou složku, plácli na ni název Timur a zahájili klasickou sledovačku. Velmi záhy zjistili, že Ostrava je pouze občasným překladištěm toho „nebezpečného“ kontrabandu a že stopy vedou na slunný moravský jih do oblasti Hodonínska, kde na tom všem bohatne čtveřice místních obyvatel.

Po měsíci sledování měla Policie jasno. Pánové z Polska přijíždí v dohodnutých termínech s naditými peněženkami na Hodonínsko, tam je vyprázdní a do auta nacpou pytle se sušeným konopím. Následně vyrazí zpět do své vlasti uspokojit tužby svých zákazníků. Kolik od nich dostávali za gram, to nevím. Na Hodonínsku ale vysolili sedmdesát dva tisíc za kilo. Zdá se vám to moc? Pak je váš dojem velmi mylný.

Náš stát umožňuje odběr konopí pouze nemocným lidem se speciálním receptem. Znovu podotýkám pouze svým vlastním nemocným lidem. A těmto nemocným lidem pak v lékárně účtuje dvojnásobek sumy, než kterou ti Poláci platili svým dodavatelům z Hodonínska. Zvláštní, že? Stát odírá své nemocné a bezmocné lidi víc, než to dělají drogoví dealeři svým klientům.

Podle odhadů Policie byly takto přes hranici do Polska převezeny stovky kilogramů. Co si ze zisku opatřili ti Poláci, to také nevíme. Mí krajané z Hodonínska si pořídili dva hezké domy a několik aut. Teď o ně přijdou. Podle Policie toto vše získali nezákonnou činností a zcela určitě prokurátor podá návrh na propadnutí věci. A samozřejmě přijdou i o těch osm kilo zatím neprodané kvalitní konopné sušiny a jeden milion tři sta tisíc korun na hotovosti nalezené při domovních prohlídkách.

Možná by stálo za to se zamyslet nad tím, proč vlastně skupiny lidí riskují a dělají něco, za co jim hrozí vysoké tresty. A taky by stálo za to se zamyslet nad tím, kdo jim vytvořil a vytváří takové podmínky pro tuto nelegální činnost, že jim i přes tu velmi vysokou nebezpečnost stojí za to riskovat.

Na to, aby bylo možno cokoliv výhodně prodávat, je potřeba vytvořit podmínky. Jak? Nu, na příklad tím, že to něco učiníte nedostatkovým zbožím, nebo to přímo zakážete. Kdysi dávno, ještě za císaře pána, se někdo rozhodl, že domácím pálením kořalky ve Slezsku a v severních Uhrách je císařská kasa připravována o spoustu peněz. Byli vysláni četníci a žandáři, aby tomu učinili přítrž. Ti vtrhli do vytipovaných domů, palírny zabavili či zlikvidovali, a s hrdě vztyčenou hlavou se vrátili do svých služeben, kde jim byly předány frčky a metále. Problém měl být vyřešen. Nebyl. Naopak se zvětšil. Pálenka se ve velkém začala pašovat z Polska. Vznikly organizované skupiny pašeráků, kteří občas pro svou ochranu sem tam nějakého policajta, v Uhrách pak žandára, v přestřelkách postřelili či zabili.

Nebo jiný, méně morbidní, a hlavně legální případ.

Pamatuji si na televizní záběry z Německa z doby, kdy u nás ještě kvetl socialismus. Producenti mléka ho tam před televizními kamerami vylévali statisíce litrů do kanalizace. Proč? Dostávali za ně od zpracovatelů a koncových prodejců málo. Mléka bylo hodně, a tím jeho cena klesla pod výrobní náklady. Aby se cena zase zvýšila, bylo nutno tento stav napravit a množství mléka zredukovat. A tak šlo do kanálu.

Je naprosto jedno, jestli to něco, alkohol, konopí atd., bylo zakázáno z blbosti či náboženského fanatismu (což je vlastně totéž), nebo z vypočítavosti, aby ten, co to něco zakáže, na tom také vydělal. Jak často se jako etalon hlouposti vzpomíná alkoholová prohibice ve Spojených Státech Amerických za prezidenta Roosevelta, nebo totéž v Rusku za cara, a následně za Gorbačova. Nikoho tyto zákazy pít alkohol neodnaučily. Naopak pomohly s vytvořením zločineckých uskupení, se kterými si ani v Americe, ani v Rusku dnes nevědí rady.

V meziválečném, a také nějakou dobu v poválečném období, bylo konopí běžnou zemědělskou plodinou. Využívalo se v textilním průmyslu, v potravinářství, v kosmetice, papírenském průmyslu i medicíně. Také se využívalo i k vyvolání klidu v duši, či domácímu léčení pomocí mastí a tinktur. A přestože lány konopí bylo možno najít všude okolo, stejně jako na příklad lány pšenice, nikde se nepovalovaly žádné davy jeho zfetovaných uživatelů. Pokud by chtěl někdo argumentovat tím, že se jednalo o technické konopí, které v sobě žádné psychoaktivní THC nemělo, tak se plete. Dnešní „technické konopí“ je uměle vyšlechtěná odrůda z Francie. Udělalo se tím zadost americkému idiotismu a nátlaku, včleněném do Jednotné úmluvy OSN o narkotických drogách z roku 1961. Původní konopí, pěstované nejen u nás na tisících a tisících hektarů v sobě THC mělo a nebylo ho málo. A bylo naprosto volně dostupné. Pokud si někdo chtěl pro sebe udělat mast či ubalit jointa, měl dvě možnosti. Buď si zašel za jeho pěstitelem a požádal ho o jednu rostlinu, nebo si ji zasadil na svém dvorku. Nikdo mu v tom nebránil a nikdo jej nepokládal za feťáka. Naopak, kdo uměl vyrobit dobrou mast a tinkturu, byl vážený, a chodilo se k němu na nákup.

V našem státě, stejně jako všude jinde ve světě, jsou miliony lidí, kteří konopí potřebují. Někteří k léčení, jiní na to, aby své celodenními stresy rozhozené tělo a mysl uvedli do klidu a další den aby mohli podávat zase stoprocentní výkon. Třeba při řízení svého podniku.

Zdá se vám to nesmyslné?

Před pár lety jsem si vyslechl rozhovor jednoho poměrně významného podnikatele ve Spojených státech. Ten rozhovor byl natočen v rámci výzkumu stavu, který tam tehdy vládl. Ten muž ve svých podnicích zaměstnává tisíce lidí. On sám dělá až dvacet hodin denně. A bylo velice zajímavé poslechnout si jeho zdůvodnění k tomu, že když mu to všechno někdy psychicky již přerůstá přes hlavu, tak po příjezdu domů vezme v kteroukoliv denní či noční dobu telefon, zavolá do patřičného obchodu, tam mu vyjmenují momentální nabídku, on si vybere a za pár minut u jeho dveří zazvoní chlapík s jointem, který on si vybral. Pak si sedne a jeho vykouřením si srovná své myšlenky a dá odpočinout celému svému organismu tak, že příští den může znovu s plnou silou vyrazit do toho podnikatelského světa vypjatého myšlení a neustálých stresů.

Ten muž tehdy v závěru řekl něco v tomto smyslu: „Kdybych si po práci dal pár skleniček whisky, a třeba se i opil, tak to nikomu vadit nebude. Problém je v tom, že další den nebudu schopen pracovat naplno a nadělám spoustu chyb, které mne budou stát spoustu peněz. Pokud by se ale mí obchodní partneři dověděli, že relaxuji s jointem v ruce, tak se ode mne odvrátí a já postupně zkrachuji. Vše je to hloupé a nesmyslné.“

Tehdy jej museli natáčet tak, aby nebyl k poznání. Jak by to bylo dnes, nevím. Hloupost, implantovaná do lidské mysli, se tam drží velmi sveřepě.

V Kalifornii před časem konopí legalizovali a dali ho na roveň ostatních produktů. Takže na jeho pěstování, distribuci a prodej musíte splnit stejné podmínky, jako kdybyste chtěli pěstovat pšenici, tabák nebo švestky pro výrobu slivovice. Dostanete povolení a platíte daně. Díky těmto daním náhle do finančního rozpočtu Kalifornie přibyli desítky miliard dolarů. A guvernér rozhodl, že tyto peníze půjdou do školství, sportu, zdravotnictví a na boj s následky užívání tvrdých drog. Jednou z metod odvykání tvrdých drog je totiž právě cílené podávání konopí s poměrně vysokým obsahem THC. A je to metoda nejen velmi úspěšná, ale také velmi bezpečná, protože zde není vytvářena další závislost.

Užívání konopí mezi mladými lidmi se tam snižuje. Konopí již není nelegální, takže jeho uživatel již nemůže před svými kamarády vystupovat jako hrdina pohrdající zákony.

Pro nemocného, který to konopí potřebuje pro své léčení, není problém si ho koupit, protože jeho cena je proti dřívějšku mizivá. Nelegální pěstování a obchodování s konopím bez pravidel mizí a je nahrazováno legálními pěstiteli a distributory s licencí, kteří musí platit daně a dodržovat daná pravidla, mimo jiné i o kvalitě. Kruh se uzavřel a vydělávají na tom všichni. Tedy všichni vlastně ne. Dřívějším nelegálním pěstitelům a dealerům se to již nevyplácí a jsou to oni, kdo krachuje.

Pokud by konopí bylo legální a zacházelo by se s ním v celé Evropě stejně, jako na příklad u nás za první republiky nebo dnes v Kanadě či Kalifornii, žádní ilegální překupníci by neexistovali. Neuživili by se. Policisté by se nevěnovali kontrole zahrádek a balkonů starých a nemocných lidí, a nepořádali by k nim žádné loupeživé nájezdy. Taky by se mohli věnovat skutečné pomoci a ochraně obyvatel, a ne farmaceutické loby a jejich politických pohůnků.

Politici by se věnovali skutečným problémům státu a svých voličů, a my bychom od nich nemuseli poslouchat přihlouplé výlevy o tom, jak je konopí nebezpečné, a jak musíme volit právě jen je, protože oni jediní jsou schopni nás před touto kytkou ochránit.

Farmaceutický průmysl by si velmi dával pozor na to, aby nepouštěl mezi léčiva léky, které na jedné straně mají potlačit nějaký zdravotní problém, ale na druhé straně mají vyvolat jiné zdravotní potíže, na které je potřeba kupovat další jejich produkty. Zde znovu připomínám, že dle názorů odborníků konopí má potenci do dvaceti let nahradit 80% současných syntetických léků, a to bez nebezpečných vedlejších účinků. A dalo by se pokračovat dál.

Na Hodonínsku zatkli čtyři osoby a chystají se je na dlouhá léta zavřít do vězení. Při tom oni neudělali nic jiného, než že využili nabídky, kterou pro ně svými nesmyslnými zákony připravili naši zákonodárci. Prostě se jen opakuje stejným idiotismem zapáchající situace, jaká byla ve Spojených státech či v Rusku v době, kdy tam přijali zákony o prohibici alkoholu.

Postoj mnoha států vůči konopí se radikálně mění. Tam, kde vládnou lidé schopní používat svůj mozek k logickému myšlení, a kde k řešení vzniklých problémů jsou používány staleté zkušenosti a výsledky vědeckých prací, a ne fanatismus a argumenty typu „jedna paní povídala“, se konopí znovu stává naprosto legální plodinou.  Paradoxně s tím začali v některých státech USA. Tedy tam, kde konopnou prohibici vyvolali. A přidávají se další a další. Uruguay, Kanada, Chile, Španělsko, Portugalsko, Dánsko, Holandsko atd. Někde s tím jdou rychleji, někde s váháním, ale přece.

Jen u nás to vypadá tak, že se naši zákonodárci raději přiklánějí k metodám států, jako je na příklad Čína. Jistě, nelegální pěstitelé u nás popravováni nejsou. Jsou „jen“ posíláni do vězení.

Těm z Hodonínska hrozí až 18 let.