Čtyřiadvacátý prosinec je zvláštní den. Posíláme ještě honem poslední esemesky s vánočním a novoročním přáním těm, na které jsme málem zapomněli, vzpomínáme, kam jsme vlastně schovali své dárky pro naše blízké,
posloucháme krásnou hudbu z rádia či z vlastních cédéček, a jsme tak trochu naměkko.
I u nás to tak je. Stromeček je nastrojený, dárky jsou zabalené a vím, kam jsem je schoval. Takže bych i já mohl být v pohodě. Nejsem. Vzpomněl jsem si totiž, že ne všem jsem již poslal svoje přání, a tak to musím napravit. A musím k tomu přidat ještě jednou jedno velké poděkování.
Ještě jednou děkuji všem těm mně známým i neznámým lidem, kteří, když se dověděli, že nám nějací neznámí lidé ukradli prakticky všechno konopí, které jsem pěstoval pro svou nemocnou dceru Martinu, tak se s námi podělili o své konopí. Někteří nám ho přinesli osobně. Jiní ho posílali českou poštou, mnohokrát speciálně zabalené tak, aby nebyla cítit jeho specifická vůně. A dvě rodiny nám ho přivezli až ze středního Slovenska. Riskovali při tom, že je zastaví tamní policisté a najdou ho. Pak by jim hrozilo mnohaleté vězení.
Všem Vám moc děkuji. Z toho Vámi darovaného konopí jsem již dceři udělal jointy na víc, jak polovinu příštího roku. Teď jich mám pro ni asi tisíc dvě stě kusů. Ty zbývající jí dobalím po Vánocích. Tento dárek pro moji dceru je od Vás. Od Vás všech, kteří jste se uskromnili a darovali jste možná to, co sami potřebujete. A je to ten nejkrásnější dárek, jaký dcera mohla dostat. Víte, darovali jste jí další rok života. Děkuji Vám za ni i za sebe.
A samozřejmě, že Vám, a všem těm, které Vy máte rádi, přeji krásné prožití svátků vánočních a hodně štěstí, zdraví a osobní pohody do celého příštího roku 2016.
Chtěl bych ale popřát i jiným.
Chtěl bych popřát ministru zdravotnictví české republiky, panu doktorovi Svatopluku Němečkovi, dále ministru spravedlnosti české republiky, panu doktorovi Robertu Pelikánovi, pak ministru pro lidská práva a rovné příležitosti, panu doktorovi Jiřímu Diensbierovi, a nesmím zapomenout na ministra vnitra, bakaláře práv, pana Milana Chovance.
Vážení pánové. Všichni jste studovaní lidé. Jeden z Vás je lékař, ostatní jste pak studovali a vystudovali práva. Všichni zastáváte velmi význačná a odpovědná místa.
Na všechny z Vás jsem se postupně obrátil s prosbou, abyste se zamysleli nad situací starých a nemocných lidí, kterým klasické léky již dávno nepomáhají a naopak jim zvětšují jejich zdravotní problémy, kterým ale velmi výrazně pomáhá léčebné konopí, které si ale nemohou koupit, protože je pro ně příliš drahé. Jako příklad jsem uváděl svoji dceru Martinu Kafkovou, která již dvacet jedna let trpí progresivní formou roztroušené sklerózy, je zcela invalidní a o kterou se stará moje žena a já. Vysvětlil jsem Vám, že pokud by dcera neměla tuto léčivou bylinu, tak by zemřela. Vaši asistenti mi odepsali, že se tím budete zabývat, ale za pět let, co se já na Vás a Vaše předchůdce obracím, jste neudělali vůbec nic. Asistent pana ministra Dienstbiera mi při tom napsal, že pan ministr pro nás dělá víc, než pro kohokoliv jiného. Co si mám tedy vlastně myslet? Všichni ostatní jste nás prostřednictvím těch svých asistentů odbyli řečmi o tom, jak nás chápete. Jenže to jste neříkali pravdu. Vy již dávno nechápete, jaké jsou potřeby prostých lidí. A už vůbec nechápete, co to je, když těm, kteří se starají o své nemocné blízké, vyhrožujete vězením jen proto, že pro tyto své blízké pěstují léčivou rostlinu, která jako jediná je udržuje při životě, a kterou Vy jste pěstovat zákonem zakázali.
Já vím, že teď můžete říci, že to Vy ne, to naši poslanci a senátoři. Ano, v tom máte pravdu. Ale skutečně jen velmi malou částí. Já jsem totiž stále přesvědčený o tom, že pokud byste těm poslancům a senátorům vysvětlili, že celá ta obrovská a již více jak sto let trvající kampaň proti konopí, je od samého počátku vylhaná, a že konopí je skutečně zcela výjimečná léčivá rostlina, která pomáhá i tam, kde jiné, speciálně vyrobené chemické preparáty naprosto selhávají, tak by ty zákony, které nás dnes nutí je porušovat, již dávno zrušili.
Jenže Vy jste neudělali vůbec nic.
Každou chvíli Vás vidím v televizi, jak tam vyprávíte o tom, co všechno pro lidi této země děláte. Možná skutečně děláte hodně. Ale zcela určitě ne pro všechny lidi tohoto státu. Pro ty, kteří jsou na tom jako moje dcera, neděláte nic. Proč? Nebo se snad domníváte, že staří a na smrt nemocní lidé již snad ani lidé nejsou? Ale to snad ne.
Možná teď čekáte, že Vám k těm krásným svátkům vánočním nebudu přát nic pěkného, protože mám tisíce důvodů se na Vás hněvat. Jenže co by mi to pomohlo? Ostatně já ani nevím, proč se chováte tak, jako by Vám na těchto lidech nezáleželo. Možná jsou tito lidé naprosto mimo Vaše vnímání. Možná, že si takovou situaci, kdy Vás kvůli nepředstavitelným křečím a bolestem Vaše vlastní dítě prosí, abyste mu nějak pomohli zemřít, neumíte představit. Věřte mi ale, že udržování takového právního a nelidského stavu patří mezi ty největší lidské zrůdnosti.
Já přeji i Vám krásné a spokojené prožití svátků vánočních, a také Vám přeji hodně úspěchů ve Vaší práci pro tento stát a jeho obyvatele. Také Vám přeji, abyste se nikdy sami nedostali do podobné situace, v jaké jsme my, a spolu s námi tisíce a tisíce starých a nemocných lidí v tomto státě.
Vám, pane doktore Dienstbiere přeji, abyste se zamyslel nad situací, kterou jsem Vám tady popsal, a abyste ji srovnal s listinou práv a svobod člověka, kterou se tak rád a často zaštiťujete.
Vám, pane doktore Němečku přeji, abyste se zamyslel nad tím, jestli lékař na Vašem místě má skutečně myslet jen jako technokrat, nebo jestli stále ještě za každým nemocným má také vidět to, že ten nemocný je ještě stále člověkem.
Vám, pane doktore Pelikáne bych chtěl popřát i to, abyste se nezabýval jen právem, ale také spravedlností. Protože, víte, pane doktore, když to právo se se spravedlností nepotkává, když právo a spravedlnost nejsou dvě strany jedné a té samé mince, pak se z práva stává bezpráví. A ať se Vám to líbí či nikoliv, tak já, z pozice člověka, který musí porušovat zákony své země jen proto, aby pomohl své nemocné dceři, já tento stav v České republice za bezpráví považuji.
A Vám, pane Chovanče přeji, abyste se zamyslel nad situací těch starých a nemocných lidí, na které pak Vaši podřízení posílají své ozbrojence jen proto, aby vyhověli jednomu zlému a nelidskému zákonu, a to bez ohledu na to, co z jejich počínání vzejde.
Velmi Vás prosím, až skončí Vaše štědrovečerní večeře, až si rozdáte dárky v kruhu svých nejbližších, a až si sednete v klidu do křesla se skleničkou dobrého vína, zamyslete se i nad těmi lidmi a jejich problémy, které jsem vám tady popsal.
Zdeněk Majzlík
Nám. Mládeže 670
375 01 Týn nad Vltavou
