Jen špetečka konopí a příběh pana Ševčíka ze Zlína.

Život žádného tvora na této planetě není jen procházkou růžovou zahradou. Nejdříve zkoušíme tvrdost naší matičky Země jako děti, když se učíme chodit.

 Na štěstí náš zadek od ní v té době není až tak daleko a také nám slouží jako takový náš prvotní airbag. Následky nejsou nijak zvláště nepříjemné. Můžeme ale také padnout na opačnou stranu, než je naše zadnice, a na obličeji žádný airbag nemáme. Odnese to náš nos a my na to reagujeme vysíláním svého SOS v podobě usilovného pláče, abychom si přivolali pomoc a pohlazení od naší mámy. Volat tátu nemá smysl. Řekl by nám, že si ten nos máme utřít a pokračovat v tréningu.

Takových „nespravedlností“, jako je náš rozbitý nos, každého z nás čeká v životě mnoho. Je to ten nejlepší způsob, jak se naučit opatrnosti, abychom ten svůj život vůbec přežili. Říká se tomu vývoj.

Bohužel ne každý pád bez airbagu končí jen rozbitým nosem. Jsou „zakopnutí“, kdy pohlazení mámy nepomůže. Hlavně my muži velmi rádi vyhledáváme rizika. Testujeme tak své schopnosti, a také tak chceme zaujmout své okolí. Třeba dívku našich snů. Někdy to ale přeženeme. Zlomená noha se ještě napravit dá. Zlomená páteř již nikoliv. Logicky uvažovat jsme schopni až po čase. Tehdy nám začne docházet, že náš problém se zlomenou páteří na sebe nabaluje spousty problémů dalších. Někdo je schopen dál pokračovat ve studiu či ve svém zaměstnání, naprostá většina ale ne. Někoho jeho dívka či manželka neopustí, ale velkou spoustu dalších ano. Někdo má na svém kontě miliony a života v nouzi se obávat nemusí. Kolik ale takových ve svém okolí znáte? A peníze člověk s postižením potřebuje víc než ten zdravý. Léky, rehabilitace, kompenzační pomůcky, …

Aby byly některé z těchto problémů alespoň trochu zmírněny, vymyslel člověk pojištění. Některé povinné. To se nás pak nikdo neptá a peníze nám seberou z ještě nepřevzaté výplaty. Jiné si můžeme uzavřít sami. Tam pak každý měsíc posíláme částky, které nejsou zrovna malé. Někdo to dělá celý život a nedostane ani rýmu. Jiný se ještě po tom našem světě ani pořádně nerozhlédl a již se mu život hroutí. A nemusí ani spadnout ze skály. Stačí, aby se zbláznil jeho imunitní systém. Z nějakého důvodu, místo aby nás chránil, tak na nás začne útočit. Staneme se vlastníky jednoho z mnoha druhů autoimunitního onemocnění. Roztroušená skleróza, diabetes prvního stupně, Crohnova nemoc, revmatoidní artritida, celiakie, lupenka, ankylozující spondylitida, vitiligo, atd. Je jich spousta.

To vitiligo jsem vloni „chytl“ já. Nikdy jsem neměl problémy s opalováním. Opaloval jsem se rychle, rovnoměrně a pěkně do tmava. S tím je konec. Na hlavě, krku, ramenou a na rukách se mi objevily bílé skvrny, které opálit nejdou. Takže vypadám jak dalmatin. Doktorka mi řekla, že je to vitiligo a že jsem ho patrně chytl kvůli dlouhodobému stresu. Taky mi řekla, že je to neléčitelné. Kašlu na to. Je mi pětasedmdesát a žádnou parádu honit nepotřebuji. Doklepu to i flekatý.

Hůř dopadl pan Ševčík ze Zlína. Původně stavební technik. Již v devatenácti začal mít problémy. Ztuhlost v dolní části zad, stálá únava, chronická bolest. Lékaři mu psali spousty různých léků, které ale nebyly k ničemu. Ve třiatřiceti, čtrnáct let od prvních příznaků, mu diagnostikovali ankylozující spondylitidu. Laicky Bechtěrevovu nemoc.

Neustále je nám vštěpováno, že nemáme chodit za léčiteli, ale máme vyhledávat odborníky. Myslí se tím lékaře. Pokud by pan Ševčík v těch devatenácti šel za zaříkávačkou, dopadl by stejně.

Protože k „odhalení“ příčin jeho problémů došlo tak pozdě, nastaly již na jeho páteři nevratné změny a mnohočetná postižení. Každý den cvičí speciální cviky, aby své tělo alespoň trochu rozhýbal. Nejsou to žádná prostná a pěkně to bolí. Ostatně bolest je jeho neustálá průvodkyně. Aby ji zmírnil, nastupují analgetika, antirevmatika, konopí atd. Jednou za rok lázně. Svou práci již dávno dělat nemůže. Vyzkoušel i jiná zaměstnání, ale je to problém. Normální délku směny nezvládne. Takže najít práci není jen tak. Někdy je problém i jen sedět. Nedávno přišel i o práci v chráněné dílně. Zaúřadoval Covid 19, dílna přišla o zakázky, a tak jej, spolu s dalšími, propustili.

V roce 2016 mu byl přiznán invalidní důchod 2. stupně a byla mu vystavena průkazka ZTP. Nárok na vyhrazené místo ve veřejné dopravě, bezplatná městská doprava, 75% sleva ve vlaku a meziměstském autobusu, invalidní označení na auto, ročně příspěvek 3000 Kč na provoz vozidla a přednost při osobním jednání na úřadech. To pomůže a trochu ze všech těch problémů uleví.

Nemoc to ale nezastaví. Ta má svůj harmonogram a toho se drží. Nejnovější rentgeny ukázaly srůsty obratlů již i v krční páteři. Říká se tomu 5. stadia nemoci. To nejhorší.

Jedna farmaceutická firma mu nabídla pokusné zařazení do nového bio-léčebného programu. Z počátku se zdálo, že skutečně pomáhá. Pan Ševčík se cítil lépe. Únava se vytratila a do jeho myšlení se vrátila naděje. Trvalo to rok a pak musel být z pokusu vyřazen pro výrazné zhoršení krevních testů. Bio-léčba asi příliš bio nebyla.

Každý rok jezdí pan Ševčík do lázní. Cvičení, reflexní masáže, koupele v radioaktivní vodě. Vždy se pak pár měsíců cítí lépe. Letos měl svůj návrat z lázní trochu „přikrášlen“. Dostal vyzvání ke kontrole u revizního lékaře MUDr. Aleše Macešky z Uherského Hradiště. Poprvé za těch pět let, co mu byla nemoc diagnostikována. A tak byl na to trochu zvědavý. Pan doktor se ho zeptal, jak se cítí, přečetl si zprávu z lázní. Pak mu řekl, ať se po jeho ordinaci projde. Po pár krocích jej s prohlášením „Tak jste to rozchodil“ plácl do zad, a sedl si, aby napsal svůj závěr. Pan Ševčík nesměle poznamenal, že ankylozující spondylitidu přece rozchodit nejde. Že ještě stále je tato nemoc zařazena mezi nevyléčitelné, s průběhem stálého zhoršování stavu. To ale pana doktora nezajímalo a s úsměvem mu řekl, že když se mu jeho závěr nelíbí, tak se může odvolat. Z jeho zprávy pak zdravotní pojišťovna patrně usoudila, že pan Ševčík je jako první na světě vyléčen, a odebrala mu všechny přiznané výhody. Ale aby to patrně pro něj nebyl až takový šok, tak mu prozatím nechala nárok na vyhrazené místo v dopravních prostředcích a nárok na přednostní jednání na úřadech.

Měl bych dodat, jakou odbornost vlastně pan doktor Maceška má. Není to neurolog, tedy odborník na autoimunitní nemoci. Je gynekolog. Jeho odbornost je jiná.

Pan Ševčík se samozřejmě odvolal, a byl předvolán k jinému reviznímu lékaři. Tentokrát to byla MUDr. Hana Elgartová ze Zlína. Její odbornost také není neurologie. Je pediatrička. Ta již na to, aby vynesla své „odborné“ stanovisko, pana Ševčíka vidět nemusela vůbec. Proč taky. Ona tady přeci není od toho, aby se zabývala nějakými pacienty. Ona má jen napsat zprávu pro zdravotní pojišťovnu. A tak ji napsala. Prohlásila v ní, že pan Ševčík je bez trvalé medikace, a že nová vyšetření neprokázala nic nového. A pro jistotu projevy symptomů nemoci u pana Ševčíka ve své zprávě zkrátila o čtrnáct let. Proč by měla psát pro pojišťovnu nepříjemnou pravdu.

Samozřejmě by nás mohlo napadnout, že celoživotní koukání pana doktora Macešky do určitých míst ženského těla, a neustálý kontakt paní doktorky Elgartové s uřvanými děcky, zapříčinili jejich totální zblbnutí. Jenže tak tomu není. Oni skutečně dělají jen to, za co je pojišťovny platí.

O práci revizních lékařů jsem se podrobněji zajímal kvůli problémům, které dělali mojí dceři. Ta nemá ankylozující spondylitidu, jako je tomu u pana Ševčíka, ale sclerosis multiplex. Také nevyléčitelná neurologická nemoc, která se neustále jen a jen zhoršuje. Revizní lékařka, která u ní naprosto nedbala vyjádření odborných lékařů, a snažila se, co jen mohla, aby zabránila účinnému léčení symptomů její nemoci, taktéž nebyla neuroložka. Byla to zubařka. Ptáte se, proč i tam nerozhodují odborníci?

Při tomto svém pátrání jsem se z úst vedoucích pracovníků Všeobecné zdravotní pojišťovny dověděl toto:

1. Revizní lékaři tady nejsou od toho, aby posuzovali závěry odborných lékařů, ale jsou zde proto, aby zabránili odtoku peněz zdravotní pojišťovny nad uzavřený plán. Oficiálně se tomu říká „Kontrolu správnosti a oprávněnosti vykázané a vyúčtované zdravotní péče“.
2. Práci revizního lékaře by teoreticky mohl dělat kde jaký otrapa z ulice, který umí číst, psát a je natolik střízlivý, že ve své ruce udrží razítko. Jenže když je u podpisu ještě i zkratka MUDr., tak to vypadá mnohem lépe.
3. Na mou přímou otázku mi bylo odpovězeno: „Ano, revizní lékaři svým konáním ve velkém porušují Hippokratovu přísahu. Ale za ty prachy, které dostávají od ZP, jim to stojí.“

Co k tomu dodat. V životě se můžeme dostat do cesty kde jakému maléru. Můžeme spadnout na nos, onemocnět Bechtěrevovou nemocí, může nás pokousat vzteklý pes. To vše ale není nic proti tomu, když místo pomoci od zdravotní pojišťovny, u které jsme si své zdravotní pojištění platili, narazíme na jejich revizní lékaře. Promyšlené zlo má mnoho tváří. Oni jsou jednou z nich.