Jak nelegální migranti vnikli až do mého bytu.

Musím se přiznat, že jsem to nečekal, a v první chvíli jsem ani nevěděl, jak bych se měl zachovat. Já, který jsem velmi tvrdě proti nelegální ekonomické migraci, jsem se náhle ocitl ve zvláštní situaci.

Náhle a bez varování jsem jednoho z nich měl u sebe doma. Nikoho se na nic neptal, vybral si místo, které se mu zdálo být vhodné, a prostě se tam usadil. Nezaklepal, nepožádal, neřekl ani „bé“ a už si upravoval kus našeho bytu k „obrazu svému“. Při tom ani nevím, jestli se jedná o migranta politického, či ekonomického, nebo jestli se u mne nerozhodl usadit nějaký migrující turista.

Nejdříve jsem jen stál a celkem vyjeveně koukal, co to máme za nezvaného hosta. Pak, to se přiznám a nejsem na to zrovna hrdý, mne na pár vteřin napadlo, že bych měl tvrdě zakročit a nezvaného hosta popadnout za flígr a „vyrazit s ním dveře“. Jenže mne zarazili ty jeho naprosto nevinné a trochu ustrašené oči. Mohlo mne ale napadnout, že to nebude jen tak, a že někde za rohem čeká ještě někdo další. Sotva měl totiž vše upravené, tak jak chtěl, hned tam byli dva. Musím se ale přiznat, že jsem měl dost problém, a mám ho doposud, určovat, který z nich je On, a která zase Ona. Za prvé je to zapříčiněno jejich oděvem, který jakékoliv rozlišovací znaky perfektně skrývá, a za druhé je to kvůli jejich poněkud odlišné stavbě jejich těla. K jejich plus ale musím říci, že i když náhle byli dva, zabrané místo dál nerozšiřovali, a spokojili se s tím, co již měli obsazeno.

Skutečně mne ale nenapadlo, že ani tímto nájezd na náš byt nekončí. Ne, že by se zde náhle objevily davy jejich příbuzných. To ne. Jenže jsem zjistil, že ta milá malá dáma vlastně sama není sama. Ona čeká potomka! A kdyby jen jednoho. Tak trochu jsem šmíroval a zjistil jsem, že budeme mít trojčata!!!

Já vím, že je hloupé, když říkám „My“, ale já jsem se do nich prostě zamiloval. Taky mi již naprosto nevadí, že okupují část našeho „bydla“, a že já teď musím okolo nich chodit málem po špičkách. Jsou úžasní. Všechno jejich snažení je nyní zaměřeno jen a jen na příchod těch nových životů. A já i moje žena se těšíme taky. Teď jsme jedna rodina.

Zvláštní je, že se ani za nic nechtějí nechat vyfotit. Zkoušel jsem to mnohokrát. Sotva se ale objevím s foťákem, jsou v tu ránu pryč. Jestli nevědí, co to foťák je, nebo jestli jim focení zakazuje nějaká jejich víra, to skutečně nevím. A vzhledem k tomu, že se s námi ani nebaví, to také nevím proč, tak se to ani nedovím. Ale přeci jen se mi dvě fotky udělat povedlo. Nejsou dokonalé. To víte, jsou rychlí jako blesk a já zrovna dobrý fotograf nejsem. A taky jsem je dělal tajně a ještě jsem u toho musel také trochu šmírovat. Stydím se za to, ale jinak to prostě nešlo. Tady vám je přikládám. No uznejte sami, že by se do takových migrantů zamiloval každý z vás.

Až se ta dnešní situace trochu změní, zase zkusím tajně nějakou fotku udělat a ukáži vám ji.

Ještě malý dodatek. Zabraná část našeho bydla je květináč na balkoně, a rozloha zabraného místa je něco málo přes 50 cm čtverečních.