Ilegální migrace a přijatelné riziko.

Opět jsem se z několika stran dověděl, jak jsem netolerantní, jak moc málo je ve mně empatie, jak nedokáži pochopit utrpení druhých, atd., atd. Prostě jsem se dověděl, že jsem monstrózní zrůda,

která se bezdůvodně neustále vymezuje proti zlegalizování nelegální migrace statisíců novodobých utečenců z muslimského světa ať již ze zemí arabských, afrických či z Afganistánu.Taky jsem se dověděl, jak velmi jsou přehnané ty uváděné počty teroristů, kteří se mezi tyto migranty vmísili se zcela jasným posláním vytvořit v Evropě spící teroristické buňky, a pak, v příhodnou dobu, na povel zaútočit střelbou, bombou nebo třeba otrávenou vodou ve vodovodních řadech vybraných měst. Dočetl jsem se, že je naprostý nesmysl, aby se tito teroristé ve velkém počtu takto plahočili z jednoho kontinentu na druhý, protože oni přece mohou přijet luxusním autem nebo letadlem. A autor tam v závěru této myšlenky dovozuje, že těch teroristů v žádném případě nebudou desítky procent z celkového davu migrantů, ale že to budou maximálně jednotlivá procenta.Asi mne to mělo uklidnit. Nestalo se tak. A nestalo by se tak, ani kdyby ten autor tvrdil, že se jedná pouze o jednu jedinou desetinu procenta.

Pokud skutečně na jaře příštího roku dosáhne množství těch, kteří se nyní tak zuřivě a zoufale snaží dostat do EU, jednoho milionu, pak jedna desetina z tohoto množství je jeden tisíc. Jeden tisíc teroristů, kteří k nám byli vysláni touto strastiplnou cestou, aby velikost svého Boha šířili Evropou noži, kulkami svých zbraní, trhavinami a jedy. Jak to tedy s nebezpečností této situace vypadá? Vyberu jen tři již uskutečněné teroristické útoky.

V Paříži 13. Listopadu 2015 čtyři teroristé zabili 130 nevinných lidí a dalších asi 200 zranili.

V Londýně 7. Července 2005 zabili čtyři teroristé 52 lidí a přes sedm set jich zranili.

V Madridu 11. března 2004 zahynulo po teroristickém útoku 191 lidí a přes dva tisíce jich bylo zraněno.  A „tak málo“ mrtvých a raněných bylo ve Španělsku jen proto, že tři z celkem třinácti bomb nevybuchly. Přímo se na tomto útoku podíleli čtyři teroristé.

Jen z těchto útoků vyplývá, že na jednoho teroristu vychází asi 31 zabitých a 240 zraněných nevinných lidí. Jestli tedy dobře počítám, tak pokud budou i nadále ti teroristé postupovat tak nepromyšleně jako doposud, tak díky tomu jednomu tisíci nových teroristů, kteří k nám přišli s tou obrovskou vlnou tzv. utečenců před válkou, se můžeme dočkat dalších asi 31 000 mrtvých a 240 000 zraněných nevinných lidí. A z proslovů takových lidí, jako je kancléřka Merkelová, president Hollande nebo u nás pan ministr pro lidská práva a rovné příležitosti Jiří Dienstbier ml.,  či ochránkyně lidských práv Anna Šabatová, nebo pan ministr a místopředseda vlády Pavel Bělobrádek , jsem pochopil, že toto riziko musíme podstoupit, abychom těm skutečným utečencům před válkou mohli pomoci.

U těchto proslovů mne fascinuje hlavně to, jak snadno a lehce tito lidé prohlásí, že „toto musíme risknout“. Musíme risknout tisíce mrtvých a statisíce raněných. A proč? Protože musíme být  humánní  k těm nelegálním migrantům A proč? Protože musíme být  humánní  k těm nelegálním migrantům, o kterých naprosto nevíme, co jsou ve skutečnosti zač, a proč k nám chtějí. 

Když jsem ve svých úvahách přišel až sem, tak jsem si uvědomil, že tito lidé o těch našich mrtvých a raněných neustále hovoří jako o někom imaginárním. Jako o něčem, co zatím nemá jméno a tak nás to až tak nemusí bolet. Jenže ti mrtví a ranění z Bostonu, z Londýna, Paříže, Madridu a já nevím, odkud ještě přece mají svá jména. Oni byli živí a zdraví lidé, kteří nechtěli nikoho zabíjet a mrzačit. Oni jen jeli vlakem. Jen běželi maraton. Jen seděli v kavárně.  Oni nic proti nikomu neplánovali, a přesto byli zabiti a zmrzačeni. A proč? Protože nějací politici a ochránci kde čeho rozhodli, že oni jsou tím přijatelným rizikem, které stojí zato podstoupit a je nechat zabít.

A když tuto úvahu těchto k migrantům vstřícných a citlivých politiků domýšlím dál, tak to také znamená, že i má dcera, mí synové, má žena, já, mí přátelé, my všichni že jsme těmi, kteří mají vyplnit tu mezeru, dle těchto lidí, přijatelného rizika. Oni nikdy nehovoří o tom, že by k tomu nabídli své děti, své rodiny či své přátele. Oni hovoří jen o anonymním přijatelném riziku, které musíme podstoupit, a které zabije naše děti a naše blízké.

A tak mne napadlo, že si jen tak sám pro sebe spočítám či určím, kolik bych sám za sebe nabídl k masakrování nějakým zfanatizovaným náboženským blbečkům k šíření slávy toho jejich podivného Boha. Kolik lidí by muselo být v ohrožení, abych jim za jejich životy nabídl život někoho z mých blízkých? Bohužel jsem se nedopočítal. Moje dcera je velmi těžce nemocná nemocí, která ji zabije. Přesto, pokud bych si měl vybrat, jestli nabídnu její život za život stamiliónů lidí v ohrožených regionech této podivné planety, tak bych to neudělal. A pokud bych to byl já, kdo by měl určit, jestli bude zabita má dcera nebo budou zabity stamilióny lidí jinde, tak by to má dcera přežila.

Ano, asi jsem zrůda, ale pro mne je přijatelnější smrt stamiliónu lidí někde kdekoliv, než smrt mého dítěte, mé ženy či mých přátel. Já nemám právo rozhodovat o tom, že jejich život je míň, než životy těch ostatních. Já mohu rozhodnout o tom, že nabídnu svůj život za život jiných. A nemuselo by jich být stamilióny. Kdyby konec mého života zachránil život mé dcery, mé ženy, mých synů, tak nebudu přemýšlet ani minutu. A pokud by má smrt trvale zabránila tomu stupidnímu vraždění ve jménu čehokoliv, tak nebudu také váhat.  Ale nabízet životy jiných jen a jen pro to, abych byl vnímán jako někdo, kdo je citlivý k cizímu utrpení, to nemohu.

Ostatně není to celé nějaké podivné? Merkelová a ti další nabízejí utrpení zmasakrovaných Evropanů za to, aby se zmírnilo utrpení těch, o kterých ani neví, jestli skutečně byli nějakému utrpení ve své domovině vystaveni, a když, tak jakému. Nabízejí životy jiných. Ne své. A už vůbec ne životy svých blízkých. Merkelová ani Hollande neříkají teroristům: „Když budete chtít pro slávu svého Boha někoho zabít, tak zabijte mého syna, mou dceru, mé vnoučata, mou matku, mou ženu, mého muže, ale ušetřete životy ostatních“. To neříkají. Oni říkají „když tady u nás budete chtít zabíjet, tak to se nedá nic dělat a my to riziko pro blaho nelegálních migrantů podstoupíme. Klidně můžete zabít některé naše obyvatele“. Alespoň já toto z jejich proslovů slyším.

Tak kdo je vlastně tou monstrózní zrůdou? Jsem to já, nebo ti podivní představitelé moci, které jsem již vyjmenoval, a při vyřčení jejich jména se mi chce zvracet?