Velmi často si ve sdělovacích prostředcích můžeme přečíst či vyslechnout věty o tom, jak Češi pomáhají tam, kde je to potřeba.
A i když mnozí politici Evropské unie mají názor opačný, protože nechceme přistupovat na jimi vymyšlené stupidity tipu migračních kvót, tak já s tímto hodnocením souhlasím a jsem za tento náš rys rád. Přestože já i moje žena jsme již důchodci a nemáme zrovna peněz nazbyt, tak občas také nějakou tu korunu posíláme na různé humanitární či charitativní akce. Není to suma, která by umožnila nějakou nákladnou léčbu někomu potřebnému. Na to nemáme. Ale víme, že těch, kteří posílají je hodně. A výsledek pak bývá krásný. Dokonce takový, že může pomoci ne jednomu, ale tisícům. V soutěži Star Dance byl letos opět jeden den vyhrazen k pořádání sbírky pro Centrum Paraple, pomáhající vozíčkářům. Bylo krásné sledovat, jak se suma na počitadle zvyšuje. Někdo poslal víc, někdo míň. Prostě tak, jak kdo mohl. Spolu s dárci z řad podnikatelů se celkem sešlo přes patnáct milionů korun. Krásné, že?
Také se mi velmi líbilo, když před pár lety vláda souhlasila s lékařskou pomocí těžce nemocným syrským dětem. Ty děti sem byly přivezeny i s jejich rodinami. A myslím, že jen málo kdo s tím měl problém.
A velmi se mi líbí, když pomáháme chudým zemím třeba tím, že tam postavíme a vybavíme školu. Nebo že lidé na dálku kupují slepice a kozy, které pak tam někde v zapadlých koutech Afriky pomáhají žít, a ne živořit, konkrétním rodinám. My si již nedovedeme představit, že život rodiny může záviset na tom, jestli jim jejich slepice snesou každý den pár vajíček, či na tom, jestli jim jejich koza nadojí půl litru mléka. Jenže i takto ještě lidé žijí.
Proto mne velice zarazilo, když jsem si dnes přečetl článek paní Petry Majerové o tom, že Ministerstvo vnitra České republiky chce vyhostit z naší země jednu paní z Ukrajiny. Proč?
Před dvaadvaceti lety sem k nám přijela z Ukrajiny mladá dívka. Jmenuje se Olga. Jak píše paní Majerová, chtěla si splnit sen o lepším životě. Bohužel po pár letech začala mít Olga problémy. Občas zakopla tam, kde se zakopnout nedalo. Začaly ji brnět prsty. Celé tělo pomalu tuhlo. Chůze byla stále obtížnější. Verdikt lékařů byl jasný – roztroušená skleróza.
Dokud to jen trochu šlo, snažila se Olga být samostatnou. Jenže roztroušená skleróza je ve své krutosti neporazitelná. Když to již nezvládala, přijela za ní z Ukrajiny její matka, aby se o ni starala. A dnes jí již skutečně musí pomáhat ve všem. Vím, o čem tady píši. I my máme dceru postiženou roztroušenou sklerózou. I my jsme museli dělat to vše, co dnes pro Olgu dělá její stará matka. Měli jsme ale to štěstí, že když jsem já již nedokázal svoji dceru přenášet na toaletu, do sprchy, na invalidní vozík, do auta a z aut, atd., tak se uvolnilo místo v Domově sv. Josefa v Žirči. Perfektně vybavené zařízení s perfektními lidmi. A tam dnes již žije trvale.
Mohli byste říci, že to samé se přece může udělat i s Olgou. Nemáte pravdu. Domov sv. Josefa je v Česku jen jeden. Je to jediné zařízení v celém našem státě, kde se starají o pacienty s roztroušenou sklerózou. Žádné jiné takové neexistuje. A ještě k tomu není spravované státem, ale Charitou. Aby tam mohli přijmout nového pacienta, tak se musí počkat na to, až jiný pacient, již v tomto zařízení žijící, zemře.
A možnost těch ostatních? Pokud již nemají nikoho z rodiny, kdo by se o ně postaral, tak je jediná. Říká se jí eldéenka. Léčebna dlouhodobě nemocných. A jak tam to v jejím názvu zmíněné léčení vypadá? Pravidelné dávky analgetik, antidepresiv, občas projímadel a léků na spaní. Pak se již jen čeká, až tento pacient, možná přesněji odsouzenec, zemře.
K případu Olgy jsem ale zapomněl zmínit jednu podstatnou informaci. Naše Ministerstvo vnitra, které je v současné době v gesci České strany sociálně demokratické, nechce vyhostit nemocnou Olgu. To ne. To by nebylo ani sociální, ani humánní. Oni chtějí vyhostit její matku. Tu, která se o ni jako jediná stará.
