Často se mezi lidmi hovoří o tom, že obyvatelé České republiky jsou nevšímaví a postrádají empatii. Já si to nemyslím. Po kde jaké povodni se zvedne vlna solidarity a lidé posílají vyplaveným lidem čistící prostředky, peníze, oblečení a dokonce sami přijíždějí do vodou zdevastovaných oblastí nabídnout svou pomoc při odklízení následků živelné spouště. Nebo se v televizi zmíní o něčím zdravotním problému a stavidla empatie a lásky k bližnímu se opět otevřou a peníze posílají i tací lidé, kteří sami mnoho nemají.
Ale nemusí to být jen peníze.
Jedna druh pomoci se tady u nás změnil přímo v celonárodní sport. Je to sběr víček od PET lahví.
Lidé sbírají tato víčka, pak je posílají nebo odvážejí k onomu potřebnému a ten, když jich má dostatek, tak je odveze do specializované sběrny, kde za ně vyplatí peníze. Ty pak poslouží onomu potřebnému k zaplacení léčby, kterou on nutně potřebuje, ale která pro něj zatím byla nedostupná.
Několikrát po sobě jsme tak mohli vidět v televizi příběh malého Danečka, pro kterého vlna lítosti, empatie a solidarity pomohla shromáždit celý kamion těchto víček a tak opět malého Danečka přiblížila k jeho vytouženému pobytu v rehabilitačním centru ADELI na Slovensku.
V rehabilitačním centru, kde dvoutýdenní pobyt stojí 90 tisíc Kč, a kam by on potřeboval jít každý rok až na týdnů osm.
Další peníze pak potřebuje na zaplacení rehabilitační léčby v Janských Lázních, kde jej bude 6-ti týdenní pobyt stát 78.000 Kč.
Jsou to nepředstavitelné sumy, které si normální rodina dovolit vydávat nemůže, protože je nemá.
Na celé této věci mi ale nesedí jedna věc.
Proč vlastně musí Danečkovi rodiče takovýmto způsobem shánět peníze na léčení svého syna? A proč vůbec musí na léčbu svého syna nějaké peníze shánět? Vždyť přece každý obyvatel České republiky je od okamžiku svého narození zdravotně pojištěn.
Každému dospělému pracujícímu člověku tento stát ukrajuje z jeho výdělku velmi podstatnou část s tvrzením, že toto jsou peníze do zdravotního systému, který pak každému příslušníkovi tohoto státu zaručí, že se mu v případě potřeby dostane odpovídající léčby.
A z těchto peněz mají svou zdravotní péči hrazenu také děti, matky na mateřské dovolené, vězni a dokonce i ti, kteří jsou momentálně z nějakého důvodu nezaměstnaní.
Tak proč je náhle Daneček, a s ním všichni jeho blízcí, v tak nedůstojném postavení a o svou léčbu vlastně musí žebrat?
Možná by mi chtěl někdo namítnout, že rehabilitační centrum ADELI je v zahraničí a tak ti, kteří tam potřebují jít na léčení, si tuto léčbu musí zaplatit.
Není to pravda.
Jestliže není potřebná léčba dostupná v našem státě, můžeme požadovat proplacení potřebných nákladů na léčení i v zahraničí.
A pokud vím, jsou v naší zemi lidé, kterým takovou zahraniční léčbu již zdravotní pojišťovny proplatily.
Co mne ale skutečně naprosto šokovalo byla zpráva, že 6-ti týdenní Danečkův pobyt v Janských Lázních bude stát jeho rodiče dalších 78.000 Kč.
Do těchto lázní jsem totiž kdysi jezdil se svým synem i já.
Můj syn Matěj se narodil předčasně. Jeho porod neprobíhal dobře a jako důsledek toho všeho je postižen dětskou mozkovou obrnou.
Od malička jsme s ním chodili dvakrát týdně k paní doktorce Kolářové v Českých Budějovicích, která s ním cvičila Vojtovu metodu. Zároveň toto cvičení učila i nás, jeho rodiče, abychom s ním mohli každý den ráno, odpoledne a před spaním cvičit také.
Paní doktorce Kolářové jsme nic neplatili, protože to bylo hrazeno ze zdravotního pojištění. Tehdy jsme jí ještě nemuseli platit ani tu později zavedenou 30ti korunovou žebračenku.
Každý rok jsem také se svým synem jezdil na pět až šest týdnů do lázní v Teplicích nebo v Janských Lázních a ani tam jsme nikdy nic neplatili. A neplatil jsem ani já za svůj pobyt, protože jsem tam byl jako jeho doprovod.
Jak je tedy možné, že pouhých čtrnáct let po této mé zkušenosti, mají ti, kteří tutéž léčbu potřebují dnes, zkušenost zcela opačnou?
Platíme za návštěvu lékaře. Platíme za to, že jsme si přišli do lékárny pro léky, které nám ten lékař předepsal. Platíme za to, že jsme onemocněli tak vážně, že musíme jít do nemocnice. A nyní si Daneček, a s ním stovky a možná tisíce jiných „Danečků“, musí platit i za léčení v rehabilitačních centrech.
Já si skutečně nemyslím, že by většina našeho národa postrádala cit ke svým bližním.
Každý člověk, ať již dospělý či ještě dítě, při odkládání každého toho jednotlivého víčka do připravené krabice myslel na některého toho Danečka. Myslel na něj a na jeho zdravotní problémy. A myslel na to, že snad i toto jeho ušetřené víčko mu nějak pomůže.
Každé to víčko tak nepředstavuje jen těch pár gramů plastu, ze kterého je vyrobené, ale představuje také tuny toho nejkrásnějšího lidského citu produkovaného prostými lidmi tohoto státu.
Kamiony, naplněné až po strop nasbíranými víčky od PET lahví, tak nepřevážejí nějaký nanicovatý plast. Převážejí naši lásku. Naši touhu pomoci. Naši empatii.
Jenže zároveň nám každé to víčko také ukazuje tu odpornou zrůdnost politických vůdců tohoto státu, kteří za pouhých čtyřiadvacet let dokázali svým drancováním přivést naše zdravotnictví až k těmto koncům. Ke koncům, kdy malý Daneček a jeho rodiče musí žebrat o lásku, soucit a empatii, protože jejich zdravotní pojištění již tito politici prošustrovali a rozkradli.
