Andrej Babiš a „diskuse“.

Je mi třiasedmdesát let a tak si toho poměrně dost pamatuji. Mimo jiné si pamatuji dobu, kdy nás naši rodiče upozorňovali, co kde říkat smíme a co v žádném případě ne. Pamatuji si dobu,

 kdy děti byly učiteli a pionýrskými či svazáckými vedoucími zpracovávány k udávání vlastních rodičů. Třeba za to, že večer poslouchají Svobodnou Evropu, Radio Vatikán nebo Hlas Ameriky. A některé děti to udělaly.

Také si pamatuji, jak někteří mí spolužáci ze základní školy byli svými rodiči upozorňováni, že se nemají  kamarádit  s určitými dětmi, jejichž rodiče nebyli zařazeni mezi „ty správné“ občany. Pamatuji si datum 14. března 1953. Bylo to pár dnů před mými sedmými narozeninami. Byl pěkný den. V Hodoníně svítilo sluníčko a já jsem se venku hrál s míčem. Pak se z městského rozhlasu ozvala smuteční hudba a dramatický hlas oznámil, že zemřel prezident Klement Gottwald. Nezajímalo mne to. Vlastně jsem to ani nijak neposlouchal. A tak jsem ani nezaznamenal, že po tomto oznámení začali hrát státní hymnu. Kopal jsem do balonu a byl jsem ponořený do svého světa. Vytrhl mne z něj ječivý hlas někoho, koho jsem nikde neviděl. Teprve po chvilce jsem zjistil, že za jedním otevřeným oknem stojí nějaká stará, vyschlá žena a řve na mne: „Okamžitě se zastav, ty pancharte, a stůj v pozoru! Neslyšels, že zemřel soudruh prezident?!“  Zůstal jsem jako přimražený a jen jsem vyjeveně hleděl na ten její zlý obličej.

Když vysílání skončilo, práskla oknem a já jsem zmizel. Tím to neskončilo. Večer přišla k nám domů. Otevřela jí moje maminka a bavila se s ní u vchodových dveří. Ta paní jí opět tím svým ječivým hlasem velmi hlasitě říkala, že si má se mnou něco udělat, protože jsem darebák a rostu pro šibenici. Došel tam i táta, té paní velmi mírně sdělili, že jsem ještě malý kluk, ale že si se mnou promluví a vše mi vysvětlí. Ještě jsem slyšel, že by mne měli pořádně spráskat, abych si to vše dobře pamatoval. Rodiče se vrátili, ale žádný výprask se nekonal. Táta se mnou málo kdy něco probíral. To spíš maminka. Tenkrát si mne posadil proti sobě on.  Měl velice vážný obličej.  Že mi chce něco říci, co ale zůstane jen mezi námi, tady v rodině. Řekl mi, že i když já to ještě nechápu a ani chápat nemohu, tak doba není dobrá. A jsou lidé, kteří se vyžívají v tom, když mohou někomu jinému škodit. Zeptal jsem se ho, jestli je zlá i ta paní. Řekl mi, že také, ale že ona o tom neví. Protože ona si myslí, že jedná správně. Měl bych se jí vyhýbat. Pokud ji přeci jen potkám, tak že ji mám pěkně pozdravit, protože já jsem malý kluk a ona je stará paní.  A o tom, co se stalo, že naprosto s nikým, ani se svými kamarády o tom nesmím mluvit. Mohl bych tak nevědomky někomu dalšímu moc ublížit.

Ta doba skutečně byla velice zlá. Lidem skutečně nezbývalo nic jiného, než se nějak přizpůsobit. Mnozí vstupovali do KSČ jen proto, aby měli alespoň nějakou naději, že jejich děti budou moci studovat. Mnohým bylo navrhnuto spolupracovat s StB na odhalování protisocialistických živlů. Jestli si dnes někdo myslí, že to šlo odmítnout bez následků pro celou rodinu, tak se hodně plete. Na výběr pak bylo buď „spolupracovat“ tak, aby nikomu nebylo ublíženo, nebo celou svou rodinu, včetně svých dětí, dostat do problémů. A někdy do hodně zlých problémů. Příjem studentů na vyšší školu se neřídil dle jejich znalostí, ale třeba dle doporučení Uličního výboru KSČ. A pokud to byl člověk, který pracoval někde v zahraničí, pak to měl jisté. Proto dle mne nezáleží na tom, jestli někde je něčí podpis či nikoliv. Záleží na dalším životě a práci toho dotyčného. Jen podle toho se pozná, jestli je někdo slušný člověk, nebo jestli je to lump.

V 89. roce jsem byl velice rád, že tato doba je již za námi. Těšil jsem se na demokracii, o které jsem do té doby jen slyšel. Na volby, kdy si skutečně budu moci vybrat. Na diskusi, kdy právě hovořící je poslouchán, nad jeho argumenty ostatní přemýšlí, a kdy se odpovídá teprve tehdy, když ten hovořící hovořit přestane. Těšil jsem se na dobu, kdy se již nebudou pořádat hony na lidi, kteří mají jiný názor. A taky na to, že již nebude k odsouzení stačit závist a následné anonymní udání. Těšil jsem se na to, že již nikdo nebude organizovat skandující davy, aby silou svého společného hlasu nahradili nedostatek argumentů.

Ano, jsem pro demokracii všema deseti, přestože vím, že není ideální. Jenže také vím, že zatím nic lepšího pro řízení lidského soužití neexistuje. Musí to být ale demokracie bez přídomků. Protože když k ní jakýkoliv přidám, přestane být demokracií a začne být vůči někomu dalšímu totalitou.

Na můj Face book jeden z mých FB přátel napsal, že pokud budu dál hájit pana Babiše a nepřestanu kritizovat jeho přátele, tím byli myšleni ti na náměstích, přestaneme být přáteli a ukončí se mnou i spolupráci.

Hleděl jsem na ty věty a za krkem mi naskakovala husí kůže. A zase jsem najednou uslyšel tu paní za otevřeným oknem, která na mne křičela, že jsem darebák a že mám stát v pozoru.

 „Milý Lukáši. Já v první řadě moc přeji tvému malému a nádhernému potomkovi, aby byl vždy zdravý a také šťastný. Tobě pak přeji, abys z něj měl vždy jen radost.

To, že mne chceš vyřadit ze svých přátel a chceš ukončit spolupráci, mi je velmi líto. Ale Ty máš právo se rozhodnout a já proti tomu nic udělat nemohu. Vlastně mohl bych. Stačilo by přece zavřít ústa. Nezlob se, ale to já neudělám. Já potřebuji ráno při holení vidět v zrcadle sám sebe. Nechci tam vidět ubožáka, který zavře ústa, když se z náměstí ozývá dostatečně velký křik. Ostatně, skutečně toto po mě chceš? Já myslím, že ne.

A ještě něco, Lukáši, k tomu panu Babišovi. Mně tady nejde o něj, mně tady jde o princip. Hnusí se mi, když o odsouzení má rozhodnout dav a ne soud. A hnusí se mi, když ten soud je k rozhodnutí veden sílou řevu a počtem těch „správně přesvědčených“, a ne silou důkazů. Já sám si případ Milady Horákové nepamatuji. Na to jsem byl příliš malý. Hodně jsem o něm ale četl a hledal jsem informace, kde se dalo. Tam se také tehdy pořádali demonstrace a na těch demonstracích byly transparenty se šibenicemi, jako jsem ji nedávno viděl na Václavském náměstí. Také se pořádaly podpisové akce, kterými se žádalo, aby doktorka Milada Horáková byla oběšena. A to se jim povedlo. Oni tu velmi statečnou paní skutečně dostali až na tu šibenici. A naprostá většina těch, kteří ji svým podpisem kopli blíž k tomu provazu byli přesvědčeni, že dělají správně. Podle informací, které dostali z novin, z rádia a z odborářských schůzi, ona přece byla agentka zločinného západu, který chtěl pomocí takových lidí, jak byla ona, rozpoutat další válku. Podepsali to, přestože měli informace jen z jedné strany.

Vyčítáte mi, že srovnávám demonstranty z „Václaváků“ s demonstracemi podporovatelů nacistů po okupaci naší země v roce 1939 a demonstracemi podporovatelů komunistů po roce 1946 a pak po roce 1948. Že, podle vás, dávám na roveň ty tehdejší demonstranty s těmi dnešními. Ale tak to není. Já nesrovnávám ty lidi. Já srovnávám jejich metody. A ty jsou stejné. Dnes ty davy pořádají hon na Andreje Babiše. Nezajímá je, jestli se dokáže u soudu obhájit či nikoliv. Chtějí ho odstranit bez ohledu na vyšetřování a konečný, pravomocný rozsudek soudu. A to je dle mne svinstvo.

Dnes je takto štván pan Babiš, a každý, kdo se opováží k tomu vyjádřit svou nevoli, je špatný. Z řevu lze vyrozumět, že se po něm chce, aby odstoupil, aby padla celá vláda, aby chcípl. Z příspěvků, které mi došly na email a na FB jsem se dověděl, že většina, která mu dala svůj hlas ve volbách, většinou vlastně není, ale naopak že většinou je ta spousta podivných menšin, které volby prohrály. A že pokud by i vyhrál v dalších volbách, tak to opět bude špatně a menšinový dav má právo si vybrat někoho jiného.

Politici pak, kteří v těch posledních volbách dostali po svých nosech, se dnes před davem natřásají a slibují nápravu, jen co se podaří toho zvoleného zlikvidovat. To je skutečně demokracie jako víno. Jen je hodně zkažené.

Dnes s davem řvou různí Fialové, Bartošové, Kalouskové, atd., protože, když již se jim nedaří přesvědčit o své pravdě voliče ve volbách, tak je alespoň opět zkusí uřvat davem. Povedlo se to dvakrát, proč by to nemohlo vyjít i na potřetí.

Je mi jedno, jak se jmenuje ten, koho dav štve. Jestli je to Babiš, Fiala, Bartoš, Kalousek či kdokoliv jiný. Pokud cítím, že se zde porušováním demokratických a lidských principů děje bezpráví, budu se ozývat. Pokud mne tedy chceš ze svých přátel vymazat a spolupráci ukončit, máš na to plné právo. Pro usnadnění Tvého rozhodování Ti řeknu, že já se nezměním."

Vím, že po tomto se ode mne odvrátí spousta dalších přátel z FB a Blogu. A u mnohých mne to bude bolet.  Ale já jsem demokrat a jinak jednat nemohu. Demokracie má tři velké atributy. Jsou to svobodné volby, svobodná diskuse a nezávislý soudní systém. Volby, jejichž nějakého výsledku se má dosáhnout řevem a strachem, nejsou svobodné.  Diskuse, kde hlavním argumentem je řev a fabulace domněnek, není diskusí. A soud, které je k výsledku tlačen počtem členů řvoucího davu pod okny soudní budovy, není svobodný a nemůže tak být ani spravedlivý.

S odcházejícími se loučím. Těm ostatním, pokud mi nějací zůstanou, děkuji a pojďme dál. Práce okolo skutečné legalizace konopí je stále ještě hodně.