Život dvojhrbce je vlastně fajn.

Říká se, že to či ono máme "na hrbu". A někdy se stane, že táhneme za dva. Třeba za oba rodiče. To se pak stáváme dvojhrbci. Jedna hlava, dvě ruce, dvě nohy, jeden plat (když dobře), dva hrby. Mámotátové.

Byla jsem takhle tichou posluchačkou debaty svých dcer. Se sobě (a nám všem) vlastním černým humorem komentovaly ty špinavosti z Právnické fakulty v Plzni. No jo, ve zdravotnictví (kam mají obě blízko) by se tohle asi nestalo. Rychlokvaška internista by neuměl ani změřit tlak. A jak je to s průtokem krve srdcem by považoval za metafyzický problém. Rychlokvaška chirurg by se asi hbitě stal patologem. Rychlokvaška zubař....no, ten by nejspíš nepřežil první ordinační den...

...a hlavně, vzdělání, to přece není jen diplom, ale i ta cesta k němu. Dozvídání se, objevování. Na milost bylo vzato i to otravné učení. Protože na jeho konci je vzdělaný člověk a to vzdělání je "orazítkováno" diplomem. Jenže podstatné je to vzdělání, že jo???

Měla jsem radost. Srovnané myšlenky studentek byly jako "medailové umístění" (já vím, jedna vyhraná bitva válku nedělá). Ale jste-li roky tím, kdo "sám živí" děti, rozumíte mi.

Je zvláštní, že pro člověka, který sám vychovává děti, že používá slovo "samoživitel". Ne "samovychovatel", ne "samoopatrovatel". Jsme samoživitelé a samoživitelky. Slovo tak nějak odpovídá současné společnosti a světu trhu. Ale ono je to složitější. Zůstaneme-li sami, jsme sami (většinou samy) nejen na živeni, vychovávání, vzdělávání (jednou se určitě vrátím i k zážitkům se školou), hlazení, uspávání, utěšování, foukání rozbitých kolen a zlomených srdcí, ale taky na to živení (a kdo to zkusil táhnout pár let ví své), na vaření a uklízení, na lítání kolem auta, prasklého topení, rozbitých skříní, nemocného křečka a kdoví-čeho. Na ponižující škemrání o sociální dávky na které máte nárok (a s děsem v očích lítáme na úřad, protože pracujeme a taky se nemáme jak uthnou z práce o kterou si nemůžeme dovolit přijít), na zbytečné soudní tahanice o výživné, které nejspíš naše děti nikdy neuvidí. K tomu si hlídáme práci, přibíráme brigádičky a snažime se být i neutahaným, vnímavým rodičem. Občas je o na padnutí únavou. Stáváme se dvojhrbými - tohle totiž na jeden hrb naložit nejde. A tak jdeme světem se svými dvěma naloženými hrby, obtíženi zkušenostmi, trochu unavení, neschopní ničeho jiného než "tahu na bránu", neschopní navazovat nové vztahy (no kdy taky, že?). V tričku ze sekáče obíháme své hřiště plné "musení". (O tom, že stát nepomáhá se snad ani nebudu zmiňovat, to by hrozilo vzestupem krevniho tlaku.)

A děti rostou (a vám přibývá šedivých vlasů - ať žijou barvičky). A pak jsou velcí a náš strach, že jsme tu výchovu (jsme přece hlavně živitelé) nezvládli, se zhmotní.

A pak příjde debata o významu vzdělání. Ne diplomu, ale celé té cesty...a radost, úleva...a zjištění, že ty dva hrby stojí za to táhnout. A že ten, který svůj hrb bezstarostně odložil je vlastně hrozně ošizený...

Všem, kdo jsou dvojhrbí, moc držím palce.