Zapleteno do vánoček - když muž rozum bere.

Kynuté těsto chce čas. A když celá kuchyně voněla dva dny těstem a vánočkami, když zabíraly čas i prostor, byl i čas projít se vlastní myslí. A teď, když je upečeno, je čas psát. A třeba se ohlédnout.  

Kolik to vlastně máme doma těch dětí? Smí se přiznat, že proměnlivo? Vlastně je jedno, jestli smí, prostě to tak je. Byly dvě, tři i čtyři. Teď se počet ustálil na třech. A dneska se do pramenů vánočky nejvíc zaplete ten nejmladší. 

Byl den pečení a vaření. Na jednom plechu odpočívaly dvě vánočky bez rozinek. Jedna z mých dcer je nemá ráda. Druhá ano, ale zas je vydloubává její manžel. A tak se pekly vánočky sesterské, stejné s jednoznačně objednaným obsahem.

To manželův synek objednává jenom množství. Momentálně je likvidátor jídla všeho druhu a množství. Jestli jsou ve vánočce rozinky, mandle nebo ořišky je jedno. Hlavně, když je jí dost a jeho neohrožuje prudká smrt vysílením po půlhodinovém hladomoru. Občas nevím, jestli pohádku o Otesánkovi nepsal někdo, kdo taky krmil rychle rostoucího teenagera. To víte, já, zvyklá na slečny, které se s příchodem puberty začaly nimrat i v jogurtu, jsem neustále jako v Jiříkově vidění.

Za pár dní budeme mít tříleté výročí. To takhle večer přišel, o ty tři roky a nejméně dvacet centimetrů menší, sedl si na gauč a řekl, že u nás bude bydlet. Tak bydlí. Přišel a s ním plný rozkvět všemoudré slečny puberty. Na jeho židli sedával Všechnovím, u stolu Všechnoznám a v posteli s ním spával Tátaprudí. Ti všichni se s ním přesouvali k počítači, kde taky společně a družně trávili veškerý čas zavrtaní kdesi ve virtuálním světě. V té době jsem objevila, kde máme v domě pojistky. Jiný způsob, jak upoutat pozornost teenagerovu, než zčernalý monitor, jsem totiž nenašla.

Prožili jsme spolu pár náročných zlomů. A on se svým nezničitelným (ač zdánlivým) klidem a rozvahou postupně zabojoval jako lev (jo, lev dost sedí, ten "náš" taky nejraději zařve a lehne) sám za sebe a vlastně i za nás. Za společné soužití, za klid, za naději. 

Letos jsem se začala rozhlížet pozorněji. Jakoby doma chyběl Všechnovím, Všechnoznám i Tátaprudí. Možná jen usnuli někde pod postelí a možná už tady nebydlí. Budu to muset chvilku pozorovat. A možná na ně téměř dospělý mladý muž už mezi tím, co pro sebe objevil, nemá tolik času. Sportuje, začíná jako rozhodčí těch nevážnějších turnajů maličkých florbalistů, cvičí, tančí. Vzal (po svém) na milost školu a vlastně i nás. A nejjasněji mi to dal najevo právě v den pečení vánoček. Bylo už pozdě večer, když jsem ho volala, aby mi "naposledy s něčím pomohl". Upřímně, to naposledy bylo nejméně posedmé. Čekala jsem obranné postavení a nasazení útočných slovních střel krátkého doletu připravena se nebránit, protože by měl pravdu. Jenže se nic takového nestalo. Beze slova vstal (jasně, od počítače) a v jeho pohledu jsem nezachytila naštvanost, ale lehké pobavení. Rozesmáli jsme se oba. Večer končil mile. Společným čajem a vědomím, že ty Vánoce budou letos fajn.

A byly. A Všechnovím s Všechnoznámem a Tátaprudím jsou pořád nezvěstní.