Venkovanka v cizích zemích - aneb jak mne vzali na výlet.

To jsme tak vyrazili na výlet do Francie. Na takový kratičký dotyk cizí země. Pro mne je každá cesta cestou Alenky do říše divů. Tou se teď stalo Alsasko.

Moje dnešní psaní nebude faktografie - to je takové malé upozornění pro čtenáře reportáží. Bude to ryze pocitová hromádka slov o tom, co se mi honilo hlavou, když už jsem se v té říši divů ocitla.

Protože miluji vinařské oblasti jihu Moravy, byla jsem Alsaskem nadšená. Jedete a všechny kopce jsou vinicemi doslova "učesané". Byla zima, ale na svahy svítilo slunce a občas jsem zaznamenala pohyb vinařů - copak asi ve dni po mrazivé noci sklízeli? Autobus nás vyklopil ve vinařské vesničce a my blbli jako japonci u nás. Foťáky cvakaly, abychom v nich uvěznili ten půvab aspoň dvojrozměrně. A já si uživala oken plných nadšeně rostoucích kytek, udivovaly mne stolečky zahradních restaurací (byli jsme v zimních bundách) a hrozně jsem se bavila tím, že v deset hodin je na alsasany "brzy" - obchůdky pozavírané, všude ranní klid. I na dveřích veřejných záchodků byla ještě mříž (to byl ten největší malér, co si budeme povidat). Zatímco jsme se procházeli (a fotili) pomalu se objevoval život. Ale tak nějak beze spěchu. Místní si chodili to pekařství pro čerstvé "bábovičky", zvedaly se rolety na dveřích obchodů. Francouzské ráno po desáté. Mé "soví" já bylo nadšené ranní ležérností snad ještě víc, než výhledem na barevné domečky jako z pohádky a na všechny ty kopce s vinicemi.

Ta ležérnost mne "dostávala" celou dobu. Chystáte se vejít do obchůdku, který už měl být víc než hodinu otevřený a není? No a co :-), tak není - to jen ukázněný čech se diví...

Nejvíc času jsme okukovali Štrasburk. Město dvou tváří, protikladů, lehkosti. Užasle jsem zírala na nádhernou budovu historického nádraží, kterou místní prostě "zavřeli" do velkého skleníku (asi měli málo místa) a žádné památkáře netrefil šlak a budova líp slouží (u nás by se to stát nemohlo) lidem. Fascinovaly mne stovky cyklistů a dospěla jsem k názoru, že kdyby mne tam mělo něco přejet, nebude to auto, ale zuřivý euro-úředník na kole, který někam spěchá. Že staré hrázděné domy mne okouzlují a dojímají, že žasnu nad lidmi, kteří v takové zimě spokojeně sedí na otevřených zahrádkách (byly všude). Asi jsou zvyklí. Na některých byly police s dekami. Že je všude spousta labutí a kačenek a na každém hrnečku a jiné tretce v prodejnách suvenýrů (jaký div - prodává se přímo na ulicích) je čáp. 

Mají tam fakt nádhernou katedrálu. Sedm století stavěnou, se skvělými varhanami a andělským sloupem a... no prostě se vším. Nedala se vyfotit. Tak jsme kupovali pohlednice focené odněkud snad z vrtulníku foťákem s extraširokým objektivem a tiše žasli.

Byli jsme i v té moderní části, která dělá Štrasburk centrem Evropy. Viděli všechny ty soudní dvory, rady, stožáry se spoustou vlajek EU. A byli v Evropském parlamentu a okukovali. A viděli. A všechno to bylo impozantní jako ty dávno budované chrámy. Uvědomila jsem si tam, že politiku budu vždycky (byť k ní mám po odborné stránce blízko) vnímat vždycky radši jako člověk pozorující. Že patřím k "tepajícímu životu" a tam se hodím a jinde bych se trápila.

Ale oči, mysl i duši jsem si tím koukáním naplnila. I žaludek, co si budeme povídat - to tak na výletech bývá. A domů vezla víno a sýry a dobrou čokoládu svým blízkým a dětem.

Sláva nazdar výletu. Jsem ráda, že jsem ho zažila (díky). Snad mi ten pocit ranní ležérnosti občas pomůže tolik nespěchat.