Velmi naivní poděkování těm, které následujeme

Babičky jsou andělé už na tomto světě. A bdí nad námi jednou provždy. Ať už o tom víme nebo ne. Aneb snově naivní mikropohádka se skutečným koncem.

http://poezie.kvalitne.cz/fotky/ctyrlistek.jpg

Babička Maruška je teď nejspíš anděl žijící na zahrádce. Drobná křídla (nikdy neměla ráda okázalost) má způsobně složená pod límečkem halenky. Má tu nejhezčí zahrádku a kytky jsou tam jedna jako druhá. A nikde ani plevílek. Ne, že by nerostly, ale babička Maruška ho okamžitě přesouvá na kompost. (opravdu okamžitě, andělům slouží klouby bezvadně). Vedle zahradní houpačky má košík s knížkami, na stolku skleničku červeného vína. Už zase může číst.

Babička Jitka se zabydlela v obrovské nebeské knihovně. Taková se na zemi jen tak nevidí. Pevná křídla (vždycky měla ráda stabilitu) má urovnaná pod velkým trojúhelníkovým šátkem. Spokojená, usazená v obrovském křesle u okna čte a čte a čte. Když se sešeří, poslouchá z velkého gramofonu hudbu. Bacha, Ravela, Beatles. Už zase slyší.

V ladovsky naivním nebi je vyhlídka se zábradlím.  A tam se babičky potkaly. Zaostřily na náš dům a srazily se dalekohledy. Dívaly se na sebe s andělským údivem tak dlouho, až zjistily, že jim vnoučata vyrůstají v jenom domě. A tak vzniklo křehlé andělské přátelství. Jitka občas Marušce vyměnila košík knih, Maruška Jitce sušila bylinky na čaj. A každé pondělí se scházely u dalekohledů. V šest. Přesně. Podívaly se, kde tak jsou zrovna vnoučata a jak se jim daří. Zhodnotily, jak to ty jejich děti spolu zvládají a zase se spokojeně rozešly.

O Velikonočním pondělí odcházela babička Marie od vyhlídky zamyšlená. V domě dcery a vnoučat jiskřilo napětí. Načechrala si křidýlka a vyrazila za babičkou Jitkou. Našla ji v ušáku, začtenou do dějin Habsburků. Babička Jitka zvedla hlavu a chvilku si povídaly. O tom, jak je napínavé to poslední měsíce sledovat. O tom, jak babička Jitka fandí vnukovi, který se přestěhoval k tátovi a teď drtí na přijímačky na střední a kdoví, jak to celé dopadne. Babička Maruška znepokojeně poposedávala na židli a pak se odhodlala: "A Jitko, neposlala byste klukovi kus toho štěstíčka? Zasloužili by si ho všichni. Víte, dobrý konec. Nebo možná dobrý začátek?" 

Andělská babička Jitka se zavrtěla v ušáku a nebyla si jista. Určitě to zvládnou i bez těch několika jiskřiček štěstí, která má schovaná v peří. Ale pro jistotu se sejdou ráno u dalekohledů.

Kluk ráno vypadal fakt nervózně. V modré košili a džínách si přišlapoval tkaničku boty a okusoval tenký černý fix. Jak to tak s anděly bývá, babičky mu viděly do myšlenek. Viděly ty čtyři měsíce učení a dřiny, nejistoty a beznaděje. Viděly udivené zjištění, kolik toho vlastně neumí. Viděly, jak se mu žhaví mozkové závity nad matematikou, kterou táta zvládá s nadhledem i nad češtinou, kterou lehce žongluje jeho žena. Viděly všechny ty zaškrtané a odklikané testy a najednou strachy vymetenou hlavu. Nikdo mu nevěří. Máma to říkala, že je k ničemu. Roky mu to říkala. I když křičela. I když ho bila. Ne, nedokáže to. Nenapíše testy dobře a v září si nesedne do lavice na téhle škole. I kluci ve škole to řikají. Že je debil. A mají pravdu.

Co na tom, že mu psycholožka v poradně ukazovala jeho test a to, že jeho studijní předpoklady jsou víc než v pořádku. Možná chyba testu. A možná mu pro povzbuzení lhala. Nedá to. Táta bude zklamaný. Jana bude smutná. Ale on to fakt nedá. Tenký fix mu praskl v prstech. Špatné znamení...

Babička Jitka se usmála a zlehka si přejela po levém křídle. Na dlani ji ulpěly tři zářivé jiskřičky. Štěstí. Klid. Rozvaha. Natáhla ruku a pomalou foukla...

O vteřinu později se ke Klukovi sklonila učitelka: "Nervózní?" Řekla a podala mu nový tenký fix. "Pořádně se podívej, to jsou tady všichni." Modrýma očima a povzbudivým mrknutím mu připomněla babičku Jitku.

Sklonil se nad archem a začetl do otázek, na rameni Štěstí, Klid a Rozvahu.

A babičky? Ty už jsou zase u svých knížek a bylinek. Všechno je v pořádku. Kluk si v září do té lavice přece jenom sedne. A pak ať už se vážně snaží sám.