V protisměru stezkou vlčic - Mikuláš II. (povídka)

Mimoběžky. I míjení někdy umí život způsobit. Míjení těch, kteří by se sobě ztrácet neměli. Není jich zas tak málo a jen zřídka porozumí svému osudu. 

Sára si nacpala mikinu za krk a záda, odhodlaná si na chvilku zdřímnout. Vlak se po kolejích posouval, jakoby lehce zakopával. Vzdaloval se Praze. Sára se vzdalovala ráda. Nezvykla si na neklid velkoměsta, na velikost všeho, na desítky a stovky překvapujících novinek. Vždycky byla ta rozvážná a opatrná. Ta-S-Tím-Dlouhým-Vedením.

Usmála se při vzpomínce, jak se balila na kolejích a s rozmyslem skládala do tašek vše, co potřebovala doma nebo naopak nepotřebovala v Praze. Mozek jí přehrál obrázek jejího pracovního koutku. Dneska tam táta určitě položil adventní kalendář a zarovnal ho s okrajem stolu. Nedělal to z pořádkumilovnosti, ale z lásky. Dlouho trvalo, než to pochopila. Stejný kalendář položil určitě i do knihovničky. Kalendář pro její dvojče Zuzanu. To kdyby se stavila. Kolik jich tam už vlastně leží?

Sára nevěděla, promnula si bolavý zátylek a přivřela oči. Zuzana. Její talentovaná, schopná, dokonalá sestra. Nemluvily spolu od Sářiny maturity. To ji Zuzana poslala do háje. Sára ani nevěděla, po kolikáté se to stalo. Co se Zuzka odstěhovala k matce, změnilo se všechno.

Se zavřenýma očima přemýšlela, co všechno ji doma čeká. Co potřebuje stihnout. Co stihnout chce. Vždycky byla velmi systematická a velmi věcná. Občas s molekulou černého humoru říkávala, že při její pomalosti jí nic jiného nezbývá. Otec o ní říkal, že je rozvážná. Zuzana, že je želva. Netušila, co říká máma.

Dřímota ji obcházela obloukem natolik velkým, že neusnula a natolik malým, že jí únavou těžkla ramena a tak ji potěšila zpráva od táty. Psal, že ji počká na nádraží, ať se sama netáhne přes celé město. Ve velké tašce byly pečlivě uložené dvoje taneční šaty. Čekala ji vánoční exhibice. Těšila se. Měla ráda ty chvíle, kdy s partnerem ovládli parket a kdy se nebodovalo. Kdy tanec končil úklonou a potleskem. Plánovala, že pak založí bivak na posteli a bude se učit. Její první zkouškové období se blížilo. Obávala se ho. Byla přece Ta-S-Tím-Dlouhým-Vedením.

Stewardka prošla vagónem a podala jí dávno objednaný černý čaj. Sára ho měla ráda horký a hodně sladký. Prázdný kelímek vyhazovala až na parkovišti před nádražím, zatímco její otec ukládal obří tašku do kufru auta. Za zatáčkou krátce otočila hlavu směrem k malému domku ve kterém bydlela její matka a sestra. A další děti matky. V oknech se svítilo. Otec zachytil pohyb: "Myslíš na Zuzanu?", zeptal se věcně. Přikývla.

Nikdy její odchod nepochopila. Prostě se sebrala a šla. Kvůli neutřenému prachu. Sára si myslela, že bude do neděle zpátky, ale Zuzana se už v jejich pokoji nikdy neukázala. Když s otcem skládali její věci do krabic, bylo jí divně. Druhý den se se sestrou hlasitě pohádala ve škole a matka požádala o Zuzanino přeložení do jiné třídy.

Od pololetí pak Zuzka, největší talent oddílu, přestala tančit a Sára jezdila na tréninky sama. Po měsících si zvykla, že Zuzana nepřijde, nenaruší klid jejího pokoje svým věčným štěbetáním a poskakováním. Vídala ji ve skupinkách vrstevníků, s různými lidmi, v objetí kluků a záviděla jí, jak snadno se stává středem pozornosti. To tiché, přemýšlivé Sáře nešlo. Jinde, než na parketu, nedokázala rozdávat úsměvy. 

"Neuvažuješ, že by ses o Vánocích ozvala mámě"? Otcův hlas byl klidný a věcný jako každý rok, když jí kladl tuto otázku. Sářino NE ho nepřekvapilo, krátce pokývl hlavou a stočil auto do ulice, kde bydleli. "A víš co? Dáme zas letos na terasu soba, jo?" Sára se s úlevou rozesmála. Soba s kývající hlavou milovala od dětství.

Procházela domem a na obvyklá místa ukládala vánoční ozdoby. Svícny, lampy, anděly. V kuchyni chystala pro tátu a sebe punč. Pili zřídka a málo. Sára alkohol nesnášela. Byla přesvědčena, že právě on jí zkazil dětství a ovlivnil celý život. Byla si jista, že ona si ho dokáže udržet od těla. Možná si toho od těla dokázala držet až zbytečně moc.

"Tak jsem rozsvítil soba, dívej", zavolal na ni táta a ona mu šla naproti. V každé ruce držela sklenku horkého punče. Otáčela hlavou stejně jako sob. Na chvilku ji překvapil pocit, že u plotu stojí s fascinovaným výrazem ona sama. Nebo to byla Zuzana? Zatřásla hlavou, aby zaplašila představu, kterou si asi přivolala svým přáním.

"Hezkého Mikuláše, tati."