Malý příběh o neobyčejné smrti

Žili, byli. Tak, jak to má být v životě i v pohádkách. Jen ta v pohádkách naznačená nesmrtelnost v jejich příběhu není. A já už za nimi na tu jejich samotu nezajedu. Odletěli. 

Znala jsem jen ji. Jitku. Jen z písmenek v diskusích a z jednoho krátkého setkání.  Víc jsme nestihly. Neskutečně mě bavila její otevřenost a selskorozumnost. Trochu drsná, v dnešní překorektní době zvlášť. A taky láska ke zvířatům a to, že se nebála vyhrnout rukávy a pustit se do práce, aby mohla žít tak, jak chtěla. 

Bavilo ji provokovat, brblat, nasazovat si masku jezibaby, která nemá ráda děti a pak z ní vypadlo povídání o prázdninách, hlídání, rodinných sešlostech, letním krájení a sušení nudlí pro celé okolí. Láska v praxi, láska bez jakýchkoliv řeči. Láska, která nešišlá, ale ani nečeká a postará se. 

Byla taková. Zvukomalebná ženská se znělým, zdrsnělým hlasem a cigaretou v roce. S odrosty ve vlasech, protože není čas na blbosti a s černočerným humorem, protože je potřeba se z toho nepo... však víte.

Loučily jsme se vloni, já jí slíbila návštěvu. Dostala jsem GPS souřadnice a pozvání i pro vnučku. 

Už jsme se neviděly. Šla si jednou na chvilku lehnout a ve spánku se přesunula do jiných světů. Šla nalehko, jak to tak měla ve zvyku. 

Jejiho Gustu jsem už poznat nestihla. Prý až trapně zdravý chlap,jak jinak. Jestli po jejím odhodu chřadl? Těžko říci. Prostě oznámil, že bez Jitky tady nebude a zalezl si do ulity. Přerušil téměř všechny kontakty s okolím. O nikoho nestál.

Odešel minulý týden. Posledních pár dnů byl v péči lékařů a ti viděli hodně, opravdu hodně nemocného muže. Muže, který, trapně zdravý, jen o několik týdnů dřív oznámil, že bez své ženy tady nebude a taky za ní odešel. 

Byl by to příběh pohádkových labutí, kdyby nebyl tak hluboce lidský a opravdový. Tak trochu šmrncnutý tou jejich zemitostí. 

Dojímat se romanticky nad vztahem až za hrob? Zbláznili jste se? Je vám, doufám , jasné, jak by s námi Jitka vyběhla. 

Příběh skončil. Nebo možná pokračuje na druhé straně, za tím, co je nám známý život.

Zpráva o tom, že se Gustík sebral a odletěl za tou svou ženskou sakramenskou mě dostihla na začátku dovolené. Myslela jsem, že to počká domů, ale stejně jako ti dva, ani jejich příběh čekat prostě nechce. Skládám ho tedy, písmeno po písmenu, do mobilu, nad hlavou krétské nebe. A posílám ho po balónku z místní keramické dílny. 

Říkej si, Jitko, co chceš, stejně je tohle příběh, který si zaslouží, aby byl vyprávěn. Teď se s tebou o to můžu klidně i pohádat. Skoro jistě jsi totiž s Gustíkem a Karkulínem ve zcela jiném, venkovském nebi.

P.S. pro čtenáře. Všechna jména i události jsou skutečné.