Ticho, o tichu, s tichem...

Zdá se, že všichni sdílíme jeden svět. Svět plný barev, vůní, zvuků. Svět ve kterém šplouchá voda, troubí auta, zpívají ptáci, šumí tráva, kde slyšíme laskavá slova, kde se hádáme. Zdá se, že všichni sdílíme jeden svět. Jen vždycky nemáme to štěstí, abychom znali všechny jeho vrstvy. Proto existuje svět ticha....

"Poslouchej mne!"

"Zas neposloucháš!"

"Ty neposlucho!"

Tyhle větičky známe ze svého dětství a sami se jich něco napoužíváme, jakmile se staneme rodiči. A někdy jsme poslušní a někdy moc ne, to podle chuti, nálady, temperamentu a situace. Jen někteří z nás jsou na tom jinak. Nemohou poslouchat i když by chtěli. Neslyší. Nebo slyší málo. Nebo nějak divně. Znám pár takových lidí a mají to fakt těžké.

Kdysi jsme na nějakém semináři přemýšleli, jestli je horší nevidět nebo neslyšet. Závěru jsme se nedobrali, on asi neexistuje, ale zaujala mne věta, že slepota odděluje od věcí a hluchota od lidí. To mne až zamrazilo. Co já bych si bez lidí počala...

Postupně jsem tomu oddělování od lidí začala postupně rozumět. Když neslyšíte, nemůžete si povídat. Zvuky kolem vás přirozeně neplují, neučíte se nová slova jen tak mimochodem, jak vám tak samy narazí do uší. Protože nenarazí. A tak - nejenže si nemůžete povídat, nemůžete si ani pořádně číst. Je totiž tolik slov, které neznáte... Lidi nevědí, jak s Vámi mluvit. Ostýchají se. A izolace roste a roste. A s ní smutek a trápení. Nechci přemýšlet nad lékařskou péči, všemi těmi naslouchadly a implantáty - tomu bych ani nerozuměla. Jen nad člověčinou. Nad tím, že nemusíme všichni umět znakovou řeč, abychom dokázali proniknout do "tichého světa". Stačí trocha zamyšlení a snahy.

Byla jsem nedávno na hezké akci. Městečko ticha se jmenovala. Organizovali ji sami lidé, kteří mají potíže se sluchem přímo na náměstí. Přiznávám, že u vstupu nafasované špuntíky do uší jsem nepoužila - prostě proto, že bych neslyšela. Pořád se dělo něco, co tichý svět přibližovalo nám "zvukovým". Nejvíc na mne ale zapůsobil další den. Náhodou (a díky za ni) jsem se ocitla na slavnostním posezení lidí ze "světa ticha". A vnímala atmosféru, spokojenou společenskost lidí, kteří odnesli ze stolů vázy, aby na sebe dobře viděli. Rozlétané ruce, pomalou mluvu. Pohodu.

Stačí tak málo. Myslet na to, že někteří z nás neslyší nebo slyší špatně. A nebát se zeptat. Umějí si říct, jak jim vyhovuje komunikovat. A tak jen malá rada, jak na nedoslýchavé. Často se stačí postavit tak, aby na Vás dobře viděli a mluvit pomalu a zřetelně. V nevýhodě jsou vousáči - na jejich ústech je řeč vidět hůř. Hodí se krátit věty a oddělovat myšlenky. A hlavně - prostě se z komunikace těšit. V tichém světě jsou lidé stejně bohatí myšlenkami jako v těch ostatních. Jen je jejich ticho odděluje od lidí. A to by bý nemělo.

Zkusme být (třeba aspoň občas) všichni se všemi.