Tak velký tělo nikdo nemá (obyčejně o výjimečném)

Napsala jsem to dost naštvaně. Do kecacího programu v mobilu, což je nejspíš nejpraktičtější způsob, jak zajistit, aby si mne "Náš Mladej" všiml. V té sprše by se totiž za tu dobu vykoupali tři sloni.

Pustila jsem se do vánočního úklidu a on kolem mne ledabyle prošel z tréninku. A že přijde přiložit své dlouhé tlapy k dílu. 

Zapadl do sprchy...a...nic. A pořád nic a zase nic. Hodinu nic. Zavolala jsem na něj do koupelny, předem si vědoma zbytečnosti té akce. Kromě šumění sprchy dveřmi až do přízemí protékala hlasitá hudba. Nemohl mne slyšet. 

Stála jsem u kuchyňské linky a přemýšlela, co dál. A pak jsem usoudila, že tu jeho tlapu dlouhou, k dílu přiloženou, přivítám. A tak jsem vzala mobil a napsala mu. To jediné ho mohlo vyrušit. A vyrušilo. Přišel za pár minut a jen se uculoval.  A dlouhou tlapu skutečně k dílu přiložil. Probírali jsme u toho jeho blížící se maturitní ples...

...a mně se rozběhly myšlenky zpět časem...

...za pár dní to budou čtyři roky, co u nás zazvonil u dveří, zbortil se na gauč a řekl, že u nás zůstane. Pár šrámů na těle se rychle zahojilo. Patnáctiletí regenerují rychle. Pár šrámů na duši je nejspíš na doživotí. Zůstal. A jeho pracovní stůl (se střídajícími se PET lahvemi a plechovkami pod stolem) a pokoj (kam dospělí vstupují na vlastní nebezpečí) je stále tentýž. 

Přišel deváťák, co se bál odpovědět na jakoukoliv otázku a ve škole bojoval úplně se vším. S učením, se spolužáky, s pedagogy. Doma s námi. Všechno šlo tehdy stranou a nad "Mladým", který je synem mého manžela, se tehdy nejspíš slétli všichni strážní andělé. Pomohl neuvěřitelný klid jeho otce, psychologové, speciální pedagogové, přátelé, rodina. Procházeli jsme vlnami jeho zájmu i nezájmu. Pomalu vzlétal a pořád trochu zakopával. Nevěřil, že zakopáváme taky. Že jsme se nenarodili s skupinkou přátel v peřince. Že i to, co vypadá lehounce je často velká práce. 

Strážní andělé ho nenechali zakopávat moc. Potenciální průšvihy praskaly zázračně brzy. Dřív, než z nich mohly vyrůst průšvihy opravdové. 

Střední školu vzal postupně na milost. Pomalu vzlétá. Po-ma-lič-ku. V jeho světě se nespěchá. Vzal na milost sport a postupně objevil i odpovědnost za daný slib, za celý tým. Hraje, dělá rozhodčího, trénuje malé kluky. Tančí, programuje, učí se. Není možné ho odlepit od mobilu. A taky se fláká. Jistě, že víc, než by se nám dospělým líbilo. Jistě, že méně, než by se líbilo jemu.

Trávíme stručné (prostě to není holka) debatní chvíle vysvětlováním mnohých proč. To, co nemá zakutáno pod kůží od dětství, si prostě musí sám zvážit svým sotva dospělým rozumem, aby mohl jít vlastní cestou z vlastního rozhodnutí.

Je mu osmnáct. Je z něj čerstvý řidič, který nás pečlivě sváží a rozváží tak, jak to v naší rodině každý "služebně nejmladší" řidič zpočátku má za úkol. Je budoucí maturant, který si vybírá vysokou školu a všichni to bereme velmi vážně. Je z něj bezvýhradně milující strýc své maličké neteřinky a je úplně jedno, že je nespojuje jeden jedinký gen. 

Mladý muž, který nachází sám sebe, svoji cenu. Cenu práv a povinností, cenu možností a odpovědnost, cenu radosti i význam práce. Pro nikoho ty roky nebyly lehké, nejspíš nejméně pro něj. Tolik jsme mu toho nedovolili, tolik toho musel přijmout, tolikrát to drhlo a skřípalo ze všech stran.

Pečlivě sledujeme a dál budeme jeho kroky. Mne přerostl už dávno. Ještě dřív, než k nám s aktovkou a jednou teniskou přišel. Svého otce přerostl taky, ač se to zdálo nemožné. Do dveří se teď doma sklánějí oba (zatímco já sotva vylezu na barovou židli). Jeden už rozum má a druhý ho, zdá se, pomalu bere.

A najednou mám doma, místo dřívějšího polekaného kluka, parťáka na výlety, tanečníka a řidiče. Mladého muže který unese těžký kufr, zkouší hledat řešení a začíná vnímat svoji budoucnost. 

Teď pomalu v duchu schovávám palce do dlaní, abych je mohla držet. Maturita se blíží. A pak může jít tak trochu do světa. Nejlépe do toho studenského. S tím, že jeho pracovní stůl a pokoj zůstane ještě mnoho let používaný. 

Tady je doma. Tady jsme doma všichni. A mně je radostí a potěšením, že pomalu vzlétá....