Ta, která se zastává otců

Kdyby dostávali blogeři jména od indiánů, možná by mi náčelník při rituálu u totemu přilípl právě toto. Ta, která se zastává otců. V posledním období jsem tohle téma odložila k blogovému ledu. A teď je tu čas rozmrazení.

Dovolím si, možná trochu chaoticky projít v "psaných obrazech" postupně svou devítiletou, náročnou zkušenost s tím, jak jsem se ocitla přímo v jámě lvové. Jak jsem se stala součástí konfliktu rodičů a jak ho vidím. A taky jak se mají macechy. A jak nemohu (až na vlastně nepodstatné maličkosti) za nic ocenit práci státu. A tak jsem se stala tou, která se zastává otců. Třeba někdo bude mít chuť zamyslet se se mnou.

Nebo ne a dáte mi to, milí kolegové, v diskusích zase pěkně "sežrat". Snad to unesu. Když jsem téma na čas odložila, nebylo to kvůli tomu, že bych se divokých diskusí lekla. Ty mi naopak v mnohém pomohly uvědomit si, že jsme prostě někde v hlubinách svých mozků stejní jako pračlověk Janeček a chráníme si svět tak, jak ho známe. Jak jsme na něj zvyklí. 

Ale teď už si dovolím vzít některé kostičky "od ledu" a nechat je tady zvolna rozmrzat.

I. kostka - můj život "před"

Jsem máma dvou dcer. Spokojená máma dospělých dcer, které jsem vychovala převážně sama. S jejich otcem jsme se sice rozešli věcně a velmi klidně, po rozchodu trávil s holkama dost času a já je v tom podporovala. Hodně jsem nechtěla, aby o vzájemný vztah přišli. Zlom přišel ze dne na den, když se na mnoho let prostě "vypařil". Zmizela nejen jejich sounáležitost, ale i poměrně malé výživné, které jim tenkrát posílal. Tehdy jsem měla pocit, že nemůže být hůř. Snažila jsem se, dost naivně, dovolat pomoci u státu. Měla jsem pocit, že "to musí nějak jít". Po mnoha měsících lítání po úřadech, soudech a (ke své hrůze) i policii pochopila, že to nejspíš smysluplné řešení v našem případě nemá. Exekutor by neměl kde brát a reálně hrozilo, že jediným výsledkem exekuce bude to, že zaplatím (a nevěděla bych z čeho) její náklady.

Mohla jsem podat trestní oznámení a čekat, až domele těžkopádný a pomalý soudní mlýn a otce mých dětí odsoudí. Jen jsem nevěděla, k čemu by mi to bylo dobré. Chtěla jsem jen to výživné, na pomsty nejsem stavěná a stejně by dětem boty nezaplatily. Můj exmanžel mne v té době sice pekelně štval, ale pořád to pro mne byl otec mých dcer. Muž, který mne kdysi uměl utěšit i rozesmát. A hlavně ho pořád měly moc rády holky. I když v té době ani nevěděly, kde je. Měla jsem jim k tomu přidávat další zátěž? Vykašlala jsem se na úřady a soudy a usoudila, že si prostě musím poradit.

Holky rostly, ze základky přešly na střední a pak na vysokou a já měla co dělat. Ale o to teď nejde. Vlastně to píši jen proto, aby bylo jasné, že nejsem nepopsaný list a nějaký ten šrám od života už si taky nesu. 

Lítala jsem z práce do práce, jezdila do školy a když jsem nemohla spát samou únavou, slibovala jsem si, že "až to přejde", všechno to sepíšu. Protože (jak jsem byla skálopevně přesvědčená) mne nic horšího už nemohlo potkat než to, že dětem otec naprosto zmizel ze života a prostě "nebyl". 

To jsem ještě netušila, že osud už nejspíš položil na časovou osu mého života daleko "lepší lahůdky" a  asi se trochu bavil mým přesvědčením, že nikdy, ale fakt nikdy nespojím život s nikým, kdo nemá dořešený svůj předchozí vztah. Chlapíci, kteří se mi (jen tu a tam) dvořili, procházeli, chudáci, hustým sítem. Prchala jsem mimo jiné v případech, kdy nehezky mluvili o svých bývalých partnerkách a neudržovali kontakt s dětmi. 

A jak to u nás dopadlo? Holky vystudovaly, vdaly se. Starší už má vlastní děti. Jejich otec se poté, co nedobyl svět, usadil (doufám) a holky s ním uzavřely příměří. Zatím je křehké, ale jsou v kontaktu a občas se vídají. Věřím, že to bude lepší a lepší.

II. zmrzlá kostka či spíš blok z ledu.

Tahle velká hromada ledu si zaslouží být blogovým sekáčkem postupně rozbita na menší části. Později. Pro začátek postačí, že před více než osmi lety mi do života vstoupil můj současný manžel. V té době nic nenasvědčovalo tomu, že společně s tímhle introvertním, věcným a hodným technikem budu procházet peklem, o jakém se mi v tom dlouhém samoživitelském a osamělém období ani nesnilo. Že se naučím dívat na svět rozpadlých rodičovských párů pohledem té skupiny otců, kteří to nemají jednoduché, protože proti své vůli doslova ztrácejí své děti. A nejen, že jim nikdo nepomůže, jsou ještě oproti matkám v těžce nevýhodném postavení. Ústava - neústava, jejich rovnoprávné postavení je prostě jen na papíře. 

Model, kdy můj partner trávil s dětmi každý druhý víkend a jedno odpoledne v týdnu sice nebyl úplně vyhovující, ale v té době byl zažitý a já neměla ambici do něj aktivně vstupovat. Občas jsem se přidala k výletu, tu a tam uvařila, ale v podstatě jsem ochotně uhýbala. Partner se sice občas zmínil o střetu s matkou dětí a trápil se tím, že mu přestala umožňovat kontakt s dětmi během týdne. Že to starší, které už chodilo do školy, nemá žádné mimoškolní aktivity a to, které bylo ve školce má špatnou výslovnost. Brala jsem to jako období, kdy si nový život "sedá" a komunikace je ještě narušená domnělými či skutečnými křivdami. Manžel hledal informace, dost litoval, že pro soud o svěření dětí do péče přistoupil na kontakt s dětmi dohodou a teď je v zásadě vydán na milost a nemilost, vůli a  stále častější nevůli jejich matky, Zjišťoval informace mj. o střídavé péči, ale když zjistil, jak dlouho by mohly být děti pod tlakem, rozhodl se ponechat vše jak je. Věděl, že nový spor nechce otevírat a dohoda se nedařila ani s pomocí OSPODu. Usoudil, že může vyzkoušet, jestli je pravdivé moje: "Kliiid, to si sedne." (Nebylo.)

A pak jsme se sestěhovali do společného domu a vzali se. Jen pár týdnů po mámě (teď už) manželových dětí. Den před svatbou přišla obsílka s předvoláním k soudu, v týdnu po ní bylo první jednání. A horská dráha do průšvihu odbrzdila na podzim roku 2011. (Kdybych to byla bývávala věděla, tak dneska nejspíš nejsem vdaná.)

Jestli se někdy zastaví? Možná až bude i druhé z dětí dospělé či spíše až dokončí studia. I to jen možná. A možná nikdy. Protože když se taková věc rozjede, už se nedá zastavit a vlastně se z ní nedá vystoupit. Tedy - za záchrannou brzdu jsem mohla zatáhnout já a vystoupit. Sama. Ukončit mně milý vztahu. Cesta pro nás oba už neexistovala, jen jsme o tom tehdy neměli ani tušení. 

A dnes? Po mnoha neuvěřitelných, neplánovaných kotrmelcích se stav usadil takto:

Starší z dětí žije u nás. Dvacetiletý student, který se snaží profesně "potatit", momentálně objevuje vysokoškolský život a fofrem se řítí do letního zkouškového období. Ostatně, najdete ho tu a tam v mých blozích.

Mladší žije u matky, končí základní školu. Neudržuje s otcem ani bratrem žádný kontakt, až na výjimku několika (je jich za rok méně než deset) odpovědí na zprávy poslané po telefonu. 

Tento stav považujeme za finální a sebe za naprosto vyčerpané. (Snad se osud zase nebaví.) 

A v šuplících máme hromady papírů z celého toho martyria. Prošli jsme (a procházíme)  vším tím o čem se píše a vypadá to přitažené za vlasy, protože tohle "se přece neděje". (Děje.)

Proč to všechno píši a hodlám v tom pokračovat? Jednak je to jakási naše prosba o to, aby měli rodiče rozum. Nebo ho aspoň zkusili mít. A jednak "ilustrace" toho, že náš opatrovnický systém je tak těžkopádný a nefunkční, že v takto složitých případech dětem spíše škodí. A  taky toho, že za přerušeným kontaktem otce s dětmi mohou být i jiné důvody než ten, že by se na ně vykašlal. 

Závěrem (dílčí ledové kostky si nechám na později) jeden příklad za všechny. Poslední z velkých revolucí u nás proběhla v  době, kdy byly obě děti v péči otce, protože si to přály. Mladší mělo pravidelný kontakt s matkou, starší nepravidelný, občasný a spíše na naši žádost. Ale trvali jsme na něm, máma je prostě důležitý člověk a slušní lidé dveřmi nepráskají. V létě 2016 se mladší dítě za nepochopitelně tajuplných okolností vrátilo k matce. Pro nás to byl zlom. Dítě si přestalo přát otcovskou ochranu a my jsme dodrželi své předsevzetí, že pokud taková situace nastane, budeme ji plně respektovat (což děti věděly). 

Za horskodráhových okolností proběhlo poměrně rychle několik soudních jednání. Na konci léta roku 2017 bylo oficiálně rozhodnuto, dítě svěřeno do péče matky a stanoveno výživné. V průběhu následující doby bylo už i zvýšeno. Výživné na starší dítě nebylo stanoveno do dnešního dne. Za pár týdnů oslavíme "hezké" třetí výročí. Jaké to asi je pro (byť dospělé) dítě, být  státem postaveno na jinou úroveň než jeho sourozenec? Prozradím vám jen tolik, že to ještě prohlubuje už tak nešťastně velkou propast mezi oběma dětmi. 

Co s tím? Nevíme. Ale třeba někomu pomůže naše zkušenost. Třeba se se mnou někdo zamyslí nad řetězením příčin a následků. Nejspíš už navždy zůstanu tou, která se zastává otců. 

----------

Info 2. Diskuse už funguje, děkuji :-). A dovoluji si poprosit, abyste se v ní pokusili zdržet nadávání na své ex. (Teď bych tady chtěla mít mrkající smajlík.)

Info: Zavřená diskuse není můj záměr, ale technický problém. Snad bude možné ho s adminy vyřešit. Zatím se za to omlouvám.