Jani, s rozvodem naštěstí zkušenost nemám, musí to být neskutečně náročné. Ona taková "fungující rodina jenom navenek, aby lidi neřekli, " není pro nikoho žádné terno. Zvláště pro děti, když si postesknou, on jim to jen tak někdo nevěří a jejich problémy se nesnaží pochopit, natož jim pomoc. A je velké štěstí, když v životě narazí na někoho, kdo jim pomůže tohle klubko rozmotat. A teď ještě toho smajlíka .

Rozvod - to není o co stát. Všechno je najednou naruby, co bylo dobré je najednou špatné, dané slovo ztratí váhu a postupně všichni sílu i víru. Nakonec, po letech, stojíš na spáleništi a s úžasem zíráš a tu spoušť...

A začínáš znovu, provázena zkušeností, kterou jsi nechtěla mít.

Stavět další vztah rychle je rizikové (po zlomené noze nikdo neskáče, ale z lásky do lásky spěcháme jako pitomí), byť sám neskutečně těžké a další vztah znamená zase hledání průniků a tečen...

Asi je rychlejší "opravit" vztah, ale to musí jednak chtít oba, ale taky je prostě doba, kdy se vytrvalost moc nenosí.. A tak v honičce za něčím lepším zahazujeme trochu pokazene, abychom tím zpackali život sobě i dětem...

hezky ses nám popsala

Nikdy bych se o děti nesoudil. Myslím, že ty toho "mají dost" už tím, když je rodiče zklamou rozvodem a pokud se nejsou schopni domluvit sami, soudy nic nevyřeší. Je to pro děti jenom další a další trápení a stres. Je možné, že si to spíše "sedne" bez soudů a situace se dokonce s postupem času může i otočit.

Takže dle mého názoru, žádný soud. No a "spravedlnost" soudů může být občas nahlížena z různých stran různě, podobně jako ostatně i "spravedlnost "světská".

Děkuji, Jiří, že jste se zastavil. Ono to bez soudu nejde, nemáte-li oficiálně stanovené svěření dětí do péče, tak se ani nerozvedete. Problém je to i v situaci, kdy má rodina nizké příjmy a nárok např. na přídavky na dítě nebo jiné dávky. Výživné se pak počítá do příjmů. Samozřejmě, že soudy přednostně potvrzují dohodu rodičů (i když znám případ, že to soud neudělal a usoudil, že jiné uspořádání je vhodnější-to už je pak zcela mimo moje chápání).

Rodičovský pár musí každý sám za sebe zvážit, které jednání je "to správné". Závisí to na tolika faktorech, že jejich variace jsou snad nepřeberné. A vždycky se jedná jen o hledání nejlepšího ze špatných řešení. To by ale měli udělat a zodpovídat za ně právě a jenom rodiče.

♡♡♡...

Přeji pěkný večer, Jani.

Jani

Vítej.

Děti jako rukojmi, jakmile se partneři hádají, tak děti to odnesou, i kdyby se snažili sebevíc je z toho vynechat. Hodně síly, jani.

A co teprve, když je nevynechávají a zapojí...

Držím palce, Jani - dnes i do budoucna.

Život není peří... A je rozmanitý, nešablonovitý. Někdy je v právu otec, jindy matka. A zvenčí to málokdo dokáže spravedlivě posoudit. Takže by neměl. Ukřivdit je tak snadné...

Každopádně přeju nám i všem dalším , co si prošli podobným ohněm, už jenom klid v duši i okolo sebe.

Jo: Nechcete koťátko?

Ivano děkuji a vítám vás.

Jsem přesvědčena, že svoje životy si musíme odžít a vyřešit sami, s maximálním ohledem na ostatní....

Koťátko? Jako k těm našim dvěma dacanům kocouřím, co zas včera shodili záclonu??? Snad si teď ani netroufám :-), ale díky.

Já vidím chybu, která se stala, hned na začátku. Pokud by Vaše první manželství bylo šťastné, neměla byste zájem, ani důvod, o jiný vztah. Za to ale asi nemůžete, prostě někdy to v manželství vyjde, jindy ne. Sama s podobnými záležitostmi díkybohu vlastní zkušenosti nemám, ale dostatečným varováním pro mne bylo nevydařené manželství jiných... Jedná moje známá, také ne vlastní vinou rozvedená, si např. vzala homosexuálního muže, který jí o své jinakosti před sňatkem neřekl. Po sňatku se jim narodil syn, a žili po nějakou dobu v pohodě). Později si ovšem našel partnera, pravidelně se s ním stýkal, ale přesto chtěl setrvat v manželství. Ona požádala o rozvod - brzy je rozvedli, on se odstěhoval za tím přítelem. Soud rozhodl, aby se pravidelně stýkal se synkem, ale ona mu v tom bránila. A navíc - ještě se soudili o o dům,které po sňatku jeho rodiče připsali jim oběma. Soudili se o něj 12 let. ( Takové martýrium bych nechtěla v životě prožívat). Moje známá z těch soudů a věčného napětí onemocněla a náhle zemřela. On po dvou letech také zemřel (oba měli kolem 60 let). Tím skončila tato nešťastná historie. Jeden moudrý člověk kdysi napsal: "Šťastná manželství se podobají jedno druhému jako vejce vejci, ta nešťastná jsou nešťastná každé jiným způsobem. " Přeji Vám, paní Jano, v životě hodně štěstí.

Mirko, děkuji, máte naprostou pravdu.

To, že jsem si nedokázala lépe poradit v prvním manželství považuji dodnes za svou největší životní prohru a dlouho jsem hledala, co jsem mohla udělat lépe, předvídat, lépe zvládnout.

Snad i proto jsem zůstala sama, dokud holky nevyrostly - co jsem si navařila, to jsem si prostě "snědla".

V textu o tom nepíšu ze žádného jiného důvodu než z toho, že dobře vím, jak chutná samoživitelský chlebíček a proto si troufnu srovnávat rodičovské role.

Slibuji, Mirko, že příští blog bude právě o tom štěstí :-).

Píšete moc hezky, tedy čtivě, ale téma je přesmutné, ale je nutné, protože - možná by mohlo být podkladem pro změnu neutěšeného státního systému...

V zásadě proto to skládám, ačkoliv je mi jasné, že v malém blogovém rybníčku moc rybářů z vnějšího světa není. Ale...zas byla doba, kdy si moje blogy přeposílaly úřednice z OSPOD, jak jsem zjistila později. Tak třeba zaúřaduje i náhoda.

Moc ráda bych s čímkoliv v tomto směru pomohla. Nejsem ukřivděná ani naštvaná. Jen prostě mám osobní zkušenost a sáhla jsem si na to.