Střípky o střídavé péči - ptá se někdo dětí?

V posledních dnech se, díky výrokům Ústavního soudu, znovu zvedla vlna diskusí zaměřená na střídavou péči. A co si budeme povídat - všichni tomu "rozumíme". No a když všichni, tak proč ne taky já. 

Mohu vás, milí nakukovatelé do blogu, ujistit, že ptá. Dětí se pořád někdo ptá. A s účinností Nového občanského zákoníku ještě víc. Narovinu přiznávám, že se mi to hodně nelíbí. A ... to by vlastně mohl být rovnou konec příspěvku. Ale zpomalme.

Střídavka dohodou je relativně jednoduchá. Dospělí se dohodnou mezi sebou i s dětmi a soud jejich dohodu schválí. Hotovo. Tečka. 

Horší je to v případě žádosti o střídavou péči v případě, že jeden z rodičů s tímto uspořádáním nesouhlasí. To se roztočí pomalá kola našeho opatrovnického soudnictví a na obzoru je asi tak rok-dva trvající patálie. Během té jsou na svá přání děti opakovaně dotazovány. Ptají se jich (několikrát) sociální pracovníci, ptá se jich psycholog při zpracování znaleckého posudku, ptá se jich soud. Prvoinstanční a často i odvolací.

Tady bychom mohli skončit. Zdá se to být v pořádku. Ale skutečně je?

Použijme zase jednoduchý model. Fyzikáři Pavlovi utekla žena Helena i s dětmi a rozbíhá se soud o střídavou péči. Dětem je 9 a 12 let. Helena se střídavkou nesouhlasí. A protože je to ženská plná ohně neovládne se, aby to před dětmi neříkala. Na Pavla nadává, kritizuje ho, nenechá na něm nit suchou. Těžko říci, jestli by totéž dělal Pavel - s dětmi se totiž vidí tak málo, že si tak-tak stihnou užít těch pár společných hodin. Děti mají přesto tátu rády. Nejvíc by si přály, aby se rodiče k sobě vrátili, ale když už to tak Helena ani Pavel nechtějí, děti se alespoň chtějí vídat s oběma. 

JENŽE - když přijde sociální pracovnice na šetření, jsou děti s pravděpodobností hraničící s jistotou, právě u mámy. A co má prcek, který ještě před dvaceti minutami pozoroval plačící maminku vysvětlující, že když ji opustí, ztratí její život smysl, sociální pracovnici říci? Má riskovat, že maminku utrápí? Nebo obětovat sebe? 

Trochu lepší je to se znaleckými posudky. Rozumný psycholog používá metody, které odhalí vztah dětí k rodičům, aniž by se musel přímo ptát. JENŽE - jednoho krásného dne přijde znalecký posudek oběma rodičům.  Z posudku vyplývá, že obě děti mají hezký vztah k oběma rodičům, navíc to, že matka otce neustále kritizuje. Děti jsou v té době (jak jinak) u matky. Helena si přečte posudek a zase se v ní probudí temperamentní oheň. Kritizuje otce, děti jsou pro ni zrádci.  Ty celou věc nechápou. Od samotného vyšetření u psychologa uběhl měsíc nebo dva. Pro ně to bylo pohodové povídání a najednou jim máma něco vyčítá? 

Vůbec nejhorší je dle mého názoru přítomnost dětí u soudu. Už samotná atmosféry plná napětí před soudní síní, umí být drtivá. A dítě v soudní síni prostě nelze vyslechnout citlivě bez ohledu na to, že rodiče nejsou během jeho výpovědi přítomni. A dotazy jdou skutečně na samotnou dřeň, včetně vyjádření dětí, jaký druh péče chtějí. (V souvislosti s účinností NOZ je dokonce účast dětí nad 12 let jaksi povinná - dítě má na to dle zákona právo.) Samo povídání se soudcem, či spíše soudkyní, je ještě v pohodě, ač je to chvíle náročná a vážná. JENŽE - dítě  přijde k soudu s matkou od níž dny, týdny a měsíce poslouchá kritické názory na otce a vysvětlování, jak je jim doma bez táty skvěle.

Jakmile skončí jeho výpověď, vrátí se do soudní síně rodiče a s názorem díběte jsou v plném rozsahu seznámeni. Sama dětská výpověď se pak stane důležitou součástí soudního spisu i samotného rozhodnutí. Jak to mají děti udělat? Vyjádřit se, že chtějí být i s tátou a zradit matku? Popřít přání být i s otcem a zradit jednak tátu a zejména sebe? Obětovat se? A pro koho vlastně?

Soud je navíc naprosto klíčovou institucí. Rozhoduje. A může, ale nemusí, brát v potaz názory psychologů a sociálních pracovníků. Často tak jednorázová výpověď dítěte rozhodne celý spor. Máme právo pokládat na ramena dětí takovou odpovědnost? Jednou se budou rodičů zcela určitě (a naprosto právem) ptát, proč.

Helena a Pavel stojí u soudu proti sobě dlouhé měsíce a roky. Takový je v naší republice systém a já se poctivě domnívám, že je to systém nepružný, přežitý a špatný. A aktivní zapojení dětí je krok spíše tragický než dobrý a dětem na dlouho uvízne ve vzpomínkách a pravděpodobně navždy v duších.

Někdy je méně více.  V případě zátěže dětí to platí dvojnásob.