Stopy

Psalo se tady na blozích trochu víc o stáří.  Obvykle čekám, až mi do nosu cvrnkne vlastní téma, tentokrát se ale maličko přiživím. Přisypávám na tématickou hromádku svoje písmenka.

http://www.national-geographic.cz/wp-content/uploads/articles/th

I.

"Co bys chtěla, jsem už protivná stařka", říkává moje nejoblíbenější teta. Do obojího má daleko. Do protivnosti i do "stařky". Odchod do důchodu jí nějak dodal energie a nikdy, ale fakt NIKDY nemá čas.

Volám, že si vezmu dovolenou a přijedu, ladíme termín. Slyším, jak jí šustí listy v diáři. V pondělí ne, to je setkání přátel výtvarného umění. V úterý jóga, ve středu divadlo, ve čtvrtek fakt už musí jít umýt okna kamarádce Petře, která po operaci uklízet rozhodně nemůže a Svátky se blíží. Pátek by asi šel. Pokud mi tedy nevadí, že nebude mít uklizeno. Uklízet nehodlá, neb na víkend přijedou vnoučata. Dívám se na podlahu, odkud ze sluchátka odkapala duhová kaluž z jejího elánu, mám normální radost z toho, že nemá čas. Nakonec se domluvíme na jiný týden a než zavěsí, stihnu si vyslechnout, že vypíná skype, protože píše seminárku do akademie třetího věku. Konečně si v klidu studuje ty dějiny umění.

Když se pak vidíme, dožaduju se fotek. Dorty, které udělala, papriky, které vypěstovala, šatičky, které ušila panenkám. Fotky z dovolené v Petrohradu. ("No to bylo úúžasné, co ti mám, Jani, povídat.") Fotky z dovolené v Itálii. ("No musela jsem jet i s Frantou, on má rád ten klídek. Ale to je ti, Jani, jasné. Na mne to byl mor"). K tomu mi stihne říct, jak nestíhá číst a jak ji to štve.

II.

"Nechceš zas vymyslet nějakou akci?" Poslouchám další svoji tetičku. "Co jsem stará, nenapadá mne žádná sranda a pak z toho mám blbou náladu, vařím a všechno to pak sežeru." Druhá z mých oblíbených tet snad nikdy blbou náladu neměla. Šmrncovní ženská s barevnými pramínky ve vlasech. Teta pro každou "špatnost". Jít si na dobrou večeři. Dobrou večeři uvařit a za ušetřené penízky se naložit do vířivky. Jet na výlet a upéct borůvkový koláč. Sebrat se a přijet, když se jejím blízkým udělá v životě těžko. Nesedí, nelituje. Přiběhne s hřebenem, nůžkama a oznámí, že nemá co dělat a chce se jí stříhat. Na těžké myšlenky nasadí nadýchaný účes a chmury dorazí bábovkou. Na moji svatbu dorazila (i s předchozí tetičkou a pěti dalšími) převlečená za trpaslíka. No jo, chtělo by to akci.

III.

"Já jí ráda posloužím", říkávala moje bábinka o odnášela pravnučku do postele na zádech. V náručí už ji neunesla, měla bolavé ruce. Ale tu nosičskou funkci si nechtěla nechat vzít: "Nech mě, Janynko, kdoví, třeba už zítra nebudu moct". Byla přímo pohádková. U ní byl klid a domov. Pochopení. Poslední měsíce bydlela u mne. Když si pletla den a noc, když se ztrácela v čase, když to nebylo lehké, naskakoval mi obrázek toho, jak "upaluje" studenou chodbou s holčičkou na zádech. Díky ní jsem uvěřila, že život se neztrácí, nemizí. Že se energie přenáší z generace na generaci. Když odcházela, nechala po sobě zvláštní Stopy. A ony nemizí. Jakoby na nás dávala pozor. Nebo prostě jen do svých blízkých postupně vložila svoji rozvahu? Nevím. Vím, že mne hlídá. A po způsobu nepátrám. (Díky, bábinko.)

Čas je spravedlivý. Každé ráno nám šoupne pod polštář 24 hodin k dispozici. Všem stejně. Bohatým i chudým, malým i velkým. A je mu naprosto jedno, jak s nimi naložíme. Užijeme si ho? Budeme se usmívat? Budeme mít radost? Budeme protivní, nerudní a nesnesitelní? To už je prostě boj každého z nás. S přibývajícím věkem sílí naše stopa v okolí. Stihli jsme něco rozdat. Radost nebo zlost. Říká se, že s přibývajícím věkem vypadáme tak, jak si zasloužíme. A jak tak své okolí pozoruji, nejspíš je to pravda.