Stát se skorotchýní.

Když se vám povede mít děti, je to fajn. Když si děti začnou hledat partnery, máte oči navrch hlavy. A dojde vám ta neuvěřitelná skutečnost, že se z vás jednoho krásného dne nejspíš stane tchýně. Na začátku vám ale spíš nedojde, že statut "tchýně" je poměrně proměnlivý a vrtkavý. 

Mé dcery se zamilovávají. Samozřejmě mají trénink - jde jim to už od školky. Jedna blonďatá, druhá tmavovlasá, proplouvaly láskami nultými a prvními, k těm opravdovým. Kvůli jedné jsme měly doma vážný generační spor, který skoro skončil telefonátem na linku pro týrané děti. Nepustila jsem ji na rande s nejrásnějším klukem z celé základky.

Pozdější, ty opravdovější lásky, už nám vstupují do rodiny. A já si vždycky říkám, že už žádného doma nechci, ať si s nimi chodí kam chtějí, nejlépe pěkně na procházky v parku ve spořádaném jednořadém dvojstupu. A pak pěkně každý ke své mámě domů. No jo, to se lehce řekne, ale hůř udělá. Dospělé děti sice na procházky chodí, ale není to pro ně zrovna ta nejvyšší priorita. A tak se u nás objevují ctitelé. Nutno podotknout, že holky mají výdrž a vztahy spíše dlouhé. Tím líp.

Nejdřív na nově příchozího ctitele (kteréhokoliv) hledím s nedůvěrou. A pak si zvyknu. Už nešedivím strachy, kdy do toho některá z nich praští a otěhotní v sedmnácti, neb je jim přes dvacet a dovedou se o sebe postarat. Už sebou nemlátím nespavostí v posteli, když s "Ním" někam odjedou a já mám strach, aby se o sebe dokázali postarat (a taky - krucifix, kdoví-co-tam-spolu-všechno-dělají). A ze ctitelů se stanou parťáci. Přijdou rodinná setkání, skládá se dřevo, zažijeme větší akce, hrajeme na Silvestra pantomimy až do rána, dokážou podpořit i v náročných situacích. Za rok - dva je z ctitele/parťáka prostě člen rodiny, který už nemá status návštěvy, ale kafe si vaří sám.

A jak tak sebou život nese změny, přináší i ty vztahové. No jasně, nejsme výjimka. Očas potřeba či nutnost změny vztahu dorazí i k nám domů. Rozchodem navštívená dcera je smutná, vaříme kouzelné lektvary. Vlastně ani přesně nevím, kdy jsme to záchranné kakao vyměnily za mojito. A tak sedíme a povídáme, někdy víc a někdy míň. Řešíme věci citové, filozofické i praktické. Jim se sype svět a já vím, že prostě jen jde dál.

Holky mají výdrž a vztahy spíše dlouhé. Tím hůř pro mne. A proto...

...mi vždycky táhne hlavou "film" složený ze společně strávených situací. Jak ji nesl na rukou se zlomenou nohou. Jak jsem jim byla na maturitním plese. Jak jemu na promoci. Jak s ním na její promoci. Jak jsme se skvěle na Silvestra pohádali o růžovou kabelčičku, kterou chtěli úplně všichni. Ani nevím, jestli jsem tenkrát vyhrála. A tak nějak drápne o duši fakt, že jsem prostě a jednoduše přišla o parťáka. Vždycky se mi pár dní stýská. A vždycky si řeknu, že toho dalšího už si domů a do myšlenek nepustím. Kdepak! Ať si to tentokrát řeší sami, mimo můj domov a beze mně! Tentokrát už rozhodně!

...Ale, až to zas čas srovná, dcera se rozzáří a roztančí kuchyní, zas nachystám místo u stolu a uvařím ctiteli kafe. A budu doufat, že si ho později začne vařit sám a že se zdrží dlouho.

(Nicméně být opuštěnou skorotchýní je fakt trochu pitomý a docela smutný pocit).