Růžová vlna

"Hele, už pár týdná jsem si říkala, že bych ti měla říct, že jsem těhotná". Tahle věta zazněla do telefonu. Vyslovilo ji mé dvojnásobně nevlastní dítko, které si drsně dovolilo udělat z mého muže (čerstvého) dědečka (geneticky nekompatibilního) takhle těsně po čtyřicítce.

http://files.domarada.sk/200047913-b683ab700e/papu%C4%8Dky_ruzov

"Márjapáno, nebylo by lepší, kdybyste nejdří dodělali tu rekonstrukci?" Odpovídám spontánně. Hned si plácnu ruku přes pusu. Zas rychleji mluvím než myslím. Ach jo.

"Hele, to jsem si mohla myslet, že zas budeš mít nějakou praktickou odpověď", chechtá se mládě do sluchátka. "Nechceš radši uplést papučky? To víš, tentokrát se to narodí na zimu". V duchu si vybavím kalendář. Je začátek listopadu. Jak dlouho hodlá být těhotná? Jaké na zimu? To na příští? Nebo co vlastně? Na druhé straně je vyčkávavé ticho. Mozek mi zvolna dotikává...a dotikává.

"Hele, cácorko, na kterou zimu to jako myslíš?" Ticho chvíli pokračuje, pak se ozve uchechtnutí: "No na tuhle, asi si tu vlnu už kup, ať to stihneš."

Jo tak proto...proto o prázdnichách nedotknutý vinný střik. Proto skoro nejedla, proto...no prostě proto.

"Hele, můžu ještě přijet k vám? Až se to malý narodí, už se nedostanu, stejně na celou zimu zapadneme sněhem." Domluvíme se na příští týden, doma naplánujeme dovolené. Pro jistotu přemýšlím, jaký kontakt mi ještě zbyl v místní porodnici. Mladá je neohrožený dobrodruh a těhotenství zjevně nebere nijak dramaticky. Ani poprvé nebrala.

"Hele, Jani, tak já teda v sobotu nepřijedu. Máš tu vlnu? Miminka potřebují teplý věci a u nás bývá fakt zima". Ptám se, proč nepřijede. A ono jí prostě bylo nějak divně, tak se odvezla do města poptat, cože se to může dít. A pak, bylo-nebylo, miminko je na světě. 

Holčička. Maličká, blonďatá. Kouzelná tak, jak umí být jen čerstvě narozená miminka. 

Posílám usměvavou prosbu sudičkám, aby jí přinesly samé dobré dary a aby jí všechno šlo s lehkostí a rychlostí s jakou přišla na tenhle svět.

A...snad už abych šla. Musím totiž pro tu vlnu. Růžovou. Vždyť mi to říkala. Zima je na krku.