Program vítězů

Ale kdepak, to nebude o politice. O té píšu nerada. Vítězem je přece každý z nás. Alespoň občas.

No jo, lidi se nedají naprogramovat, řekli bychom. Ale je to opravdu tak?

Představme si modelovou situaci a přenesme se na dětské hřiště. Dvě děti. Dvě půvabné maminky. A nová prolézačka z níž visí lano ke šplhání.

Pepíček u něj postává a ... neví. Maminka položí tašku a dá se do vysvětlování, jak je to s tím šplháním a že to se musí prostě zkusit. Pepíček zkouší a nejde mu to. No jasně, je malý. Nakonec se přece jen o pár centimetrů posune. Pepíčkovi září oči, máma chválí. Je už velký kluk, umí trochu šplhat, to budou kluci ve školce čubrnět!.

U lana postává i Karlíček. A neví. Maminka položí tašku a dá se do vysvětlování, jak to s tím šplháním vlastně je. Ale že mu to nepůjde a beztak spadne, ale ať to teda zkusí. Karlíček zkouší a nejde mu to. No jasně, je malý. Nakonec se přece jen o pár centimetrů posune. Máma mu vyjasní, že věděla, že to nepůjde a že tam neměl lézt. Ještě spadne a rozbije si koleno. Karlíček kope botkou o obrubník a jde domů. Neumí šplhat.

(A to ani nemluvím o Frantíkovi, toho máma na lano ani nepustila, že je malý. Tak se o něm ani nedá psát.)

Jestlipak mámy (och, buďme genderově korektní - tedy rodičové) vědí, že v takových chvílích tvoří "životní program" svých darebáků, zlatíček, miláčků, nezbedů, svých holčiček a kluků? Že je učí mít radost z objevů, nových cest, úspěchů? Že je učí objevovat, poznávat, chápat svět v souvislostech?

Přenesme se v čase o dvacet-třicet let. Které z tehdejších dětí bude asi nejradostněji používat nová lana?