Přistihla jsem se - všem přeji povýšení.

Je to takový zvláštní jev. Přát lepší práci, vyšší funkci, lepší benefity těm, kdo práci spíš brzdí. A funguje. Smutné, že?

Neříkejte, že jste to nezažili. Že jste se v práci nesetkali s lidmi, kterým "to moc nejde". S takovými, s nimiž není radost spolupracovat, řešit, plnit jimi zadávané úkoly. S takovými, kteří jsou žábami na pramenech nebo se jim prostě obyčejně nechce či neumějí.

V takových situacích si často upřímně přejeme, aby dotyčný změnil práci. Často mu přejeme nějaké prima povýšení. Někam, kde zmizí z našeho přímého dosahu. Elegantní způsob, jak mít k práci větší klid, že?

Vždycky jsem si říkala, že větší zodpovědnost, možnosti, pracovní uplatnění patří těm schopnějších. Těm šikovným, co mají ty správné znalosti, zkušenosti a dneska moderní "klíčové kompetence". Protože jedině tak bude svět trošku spravedlivější. Jedině chytrý a schopný "velící" (a to je jedno jestli v dílně nebo na ministerstvu) zajistí dobře odvedenou práci. A lépe je pak všem. Mělo by to být samozřejmé. JENŽE není. Na "velící" židle jsou často posouváni lidé, kterým nějaká ta schopnost chybí. A obklopí se sobě podobnými (ono to přísloví o vráně co k vráně sedá prostě platí). A všem je nám pak tak nějak hůř.

Nedávno jsem se přistihla, jak upřímně komusi přeji "povýšení". Až jsem se sama sebe lekla a rychle myšlenku zapomněla. Tenhle jev je totiž prostě pitomý. Vést lidi by totiž měli jen ti nejlepší.

Není špatné si aspoň na chvilku přát lepší svět pro lepší pracování. Pro tebe, pro tebe, pro tebe..i pro tebe tam za rohem. I pro mne.