Popláááách, ztratil se nám Děda!

Máme Dědu. Tedy tátu, ale od narození holek je to Děda a děsně si na tom zakládá. Od letošní zimy žije Děda sám. Tedy ne úplně sám, žije s papouškem. S Bárou. A občas nás pěkně vyděsí. Jako třeba dneska.

http://i.idnes.cz/08/031/gal/PKA219335_CB001442.jpg

K základním informacím je potřeba dodat, že Děda je diabetik. Takový ten pořádný, setrvale vybavený glukometrem a inzulínovým perem. A taky to, že Děda nemá rád techniku. A to tak, že moc. Nemá rád ani svůj telefon, válčí s televizí. Zato je mistr kuchyně a nůžky a nože brousí přímo excelentně. Když se mu chce. Podvečerní telefonické kontrůlky jsou u nás tedy téměř na denním pořádku. Máme strach. Většinou začnu "divočit" já, dneska to ale bylo jinak.

Manželovi zavolal můj velectěný bratr. A že mu Děda nebere telefon a co tedy s tím jeho protékajícím záchodem jako budou dělat? A jestli to manžel viděl a co na to říká. Na ten záchod, pochopitelně. Pánové si v klidu tlachali o netěsnící manžetě na nějakém koleně ve stoupačce a mně utkvěla jen klíčová slova. Děda. Nebere. Telefon.

Děda nebere telefon!! Cukrovka, inzulín, kóma, poplach.

Panikařit umím skvěle, v tomto oboru mohu pro zájemce otevřít specializační kurz. Rovnou i pro pokročilé.

Pobíhala jsem, hledala mikinu a klíče od auta. Manžel ke mně došel klidným krokem, zašoupl mne zpátky k troubě, kde právě zlátla roláda a usoudil, že Dědu vyrazí zkontrolovat sám a za zas-někde-zastrčený-telefon mu samozřejmě řádně vyčiní. A trochu se mi smál. Dorazil k Dědovu paneláku, zkontroloval, jestli nesedí za oknem a jal se zvonit. Nic. Vytáhl z kapsy klíče. Jenže ouha, klíč nezapadl do zámku. Špatná volba. V hlavě se mu rozběhl výběr vhodných variant. Hasiče vyloučil a zaběhl do protější hospůdky, kam občas Děda chodívá s Barčou na jedno točený. Děda nikde. Pro jistotu zaběhl i do druhé protější putyčky, kam Děda ani nechodí, ale co kdyby. Nebyl.

Tak co teď? Přece jen hasiči? Radši klíče. Náš rodinný záchranář sedl do auta, už ani jemu nebylo veselo. Dojel k našemu domu, tiše jako myška odemkl a rychle sbalil všechny klíče s věšáčků a doufal, že se neobjevím ve dveřích. To bychom totiž pak mohli být v komatu oba. Děda s nepíchnutým inzulinem někde u sebe v paneláku a já na chodbě. Povedlo se. Nic jsem netušila, v kuchyni motala roládu, poslouchala Nohavicu a hypnotizovala telefon. Záchranář s úlevou tiše zamkl a mazal zpátky. Metodou pokus-omyl našel správnou sadu klíčů a vběhl do bytu. Děda nikde. Fakt nikde. Na stole ležel inzulín i telefon a v kleci seděla naštvaná Bára se kterou si nikdo nepovídal. Ani nepípla. Trucovala.

To už záchranáři docházela invence. I vyrazil znovu do první hospůdky poptat se, jestli tam Děda dneska byl. Poslední možnost před vyhlášením celostátního pátrání! Usměvavá hospodská s půllitry v ruce mu v běhu ukázala k rohovému stolu: "Tam sedí.".

Byl tam. Už dvě hodiny. S kámošem Tondou, se kterým se dlouho neviděli, probírali trable světa a beztak vzpomínali na vojnu. Uf. Záchranář klesl na volnou židli a s úlevou hleděl na spokojené chlapy.

"Jéééžišííí, vy jste se o mně zas báli, co?" řekl Děda poté, co si omacal kapsy a zjistil, že telefon v nich není. 

No a my jsme si teď jisti, která sada klíčů vede paneláčkem k Dědově posteli a kleci pořád ještě uražené Báry.

No a jak to skončilo? Jak jinak, než telefonátem. Volal mi Děda: "Holka, co dneska celý den děláš, že se ani neozveš?"

(Tak, tati...a tohle ti vytisknu a pověsím v hospůdce na futra :-)