Pod povrchem - teto, já tedy děti mít nebudu

Už hezkých pár měsíců přemýšlím, že bych se chtěla vrátit k tématu života v dlouholetém konfliktu bývalých partnerů. K tomu, jak se v tom žije a že věci jsou někdy jinak, než se navenek jeví...

...a tak teď ťukám článek, který by mohl být jakousi předehrou k tomuto návratu. Přímo to způsobila mladá žena, říkejme jí Kateřina. A její příběh, který má pro mne netušené "podzemí".  

Kateřinu znám od malička. S její mámou Blankou jsme si byly hodně blízké. "Káča" tehdy mohla chodit tak do první třídy. Blance se rozpadalo manželství. Její muž nesmyslně žárlil a trápil ji, ke konci došlo i na vyhrožování a fyzické násilí. To vše samozřejmě i před malou Kačenkou a ještě menším Vojtou, který  hrdě chodil do školky. Blanka po nějaké době váhání usoudila, že nefunkční manželství není dobré pro nikoho. Pro ni ani pro děti a tak manželovi postavila za dveře kufry. Věřila, že se celá situace brzy uklidní. Ve mně měla ucho. Trpělivou posluchačku, ať už u kávičky po práci nebo v dlouhých večerních telefonátech. Její trápení jsem dokázala doslova nahmatat.

Rozchodem její trable neskončily ani náhodou, úleva se nedostavila. Blanka si sice brzy (na mne až příliš) našla partnera, vztah ale dlouho nevydržel. Složitý rozvod se táhl, exmanžel jí dál působil řadu těžkostí.  Chtěl, aby se vystěhovala z bytu, na děti platil mizerně a nepravidelně, když si je měl převzít tak neměl čas a když neměly čas oni, trval na kontaktu. Prostě roky trvající peklíčko. Bylo mi jí líto, vídala jsem ji zhroucenou. S jejím bývalým manželem jsem přerušila kontakty. Byl to pro mne darebák a necita a tak jsme se jen na službách potkávali na nemocničních chodbách. Když jsem pak odešla na mateřskou, ztratila jsem ho z očí úplně. Věděla jsem jen, že po několika málo letech navázal nový vztah a znovu se oženil. Jeho druhé manž elky mi bylo upřímně líto. Blance totiž peklo působil celé roky dál. Až do doby, kdy se najednou zcela odmlčel a o děti se přestal jakkoliv zajímat. Taky pěkná lumpárna, co si budeme povídat. To všechno Blance opravdu zničilo život a přes několikerou snahu navázat další vztah žije pořád sama, dnes už v jiném městě. 

A teď se posuňme v čase zhruba o dvacet let. Je rok 2017 a mně v mailu přistane milé psaní. Ozývá se Kateřina - Káča, navazuje kontakt, mile prosí o podporu v nějakých pracovních věcech. Prý ji potěšilo, když jí na fakultě doporučili právě mne. Písmenko dalo písmenko, slovo slovo, párkrát jsme se setkaly, vyřešily, co potřebovala. Vyrostla z mladá žena krásná po mámě. Nakonec jsem se setkala i s jejím partnerem a zjistila, že se vlastně známe.  Zrovna přišly Vánoce. Všechna ta přání a povídání o tom, jak jsme se kdo měli, fotky. Všimla jsem si, že na těch od Kateřiny není její matka, ale na nic jsem se nevyptávala. Tedy - zkusila jsem to, ale "Káča" téma obloukem obešla, čímž vymezila "tichou zónu" a tak už to zůstalo. Alespoň do doby, než jsem na společnou schůzku přišla se svou maličkou vnučkou. Káča si sní hrála. "Nikdy nebudu mít děti", řekla z ničeho nic a mne zamrazilo. Samozřejmě, že se mi do mysli a na jazyk draly otázky, ale nevypustila jsem je. Bylo to přece jen její soukromí, její život, její nemoc, její intimita. 

Přesto, nebo možná právě proto, se časem rozpovídala. O svých důvodech a pohledech. O svých vlastních dějinách. Snad i proto, že se domnívala, že přesně vím, v čem vyrostla. No, to já jsem se domnívala taky. O to víc se teď divím.

Když bylo Kateřině patnáct, přestěhovala se k babičce. Bylo tam víc místa, bydlela blíž ke škole, pomáhala babičce, která v té době byla po operaci kyčle. A hlavně - odešla, či možná dokonce utekla, od matky. (Prosím? Od té matky, která jí zcela obětovala život??) V sedmnácti se pokusila navázat kontakt s otcem a začali se vídat. Po dramatickém konfliktu pak kontakt s matkou ukončila zcela (A znovu můj údiv. Prosím? Něco tak neslušného od dítěte, jehož matka žila jen pro něj??) Pak Kateřina přerušila vysokou školu, přestěhovala se do Prahy, začala pracovat, našla si partnera a znovu se vrátila do školy. 

Nikdy nebude mít děti. Nejspíš je mít může. Neví a nehodlá po tom pátrat. Nebude mít děti, aby jim nezkazila dětství a život tak, jako zkazila matka dětství jí i Vojtovi. Vydíráním, zakazováním kontaktu s otcem, který Kateřině velmi chyběl a nepomáhalo ani, když Kateřina brečela a prosila, když společně s Vojtou za tátou odešli přímo ze školy. Nepomohla otcova snaha o domluvu, o stanovení kontaktu, o to, aby jim zajistil lyžování a nakonec selhal i jeho pokus získat děti do péče. Blanka nebyla podle obecných měřítek společnosti špatná matka, děti byly v pořádku, dobře se učily. Zbytek nikdo neviděl. Ani já, která jsem s nimi byla téměř denně. A tak žila Kateřina pod postupně sílícím tlakem, který vyvrcholil někdy kolem jejího třináctého roku, když začala Blanka dětem vyhrožovat svou smrtí, pokud s otcem odjedou na dohodnuté  lyžování o jarních prázdninách. Tehdy se Káča zhroutila a přestala se všemi komunikovat. Zhoršila se ve škole (ne moc, to nedovolil její přirozený intelekt), oholila si hlavu, pořídila několik piercingů a tetování.(No jo, těžká puberta.) Po devítce nastoupila na průmyslovku a chtěla se věnovat designu. Přestěhovala se k babičce a postupně se nadechla. A nadechovala se tak dlouho, než zjistila, že máma má být po kom. Podobně jako máma nenáviděla babička svého bývalého manžela, Káčina dědečka. Mámu obdivovala a litovala, vysvětlování dětí ji nezajímalo. Po maturitě si Káča sbalila věci a přesunula se na kolej...

A dál už to znáte. Nastoupila do školy, přerušila, pracovala, znovu se vrátila do školy. Žije s mužem, který (zatím) akceptuje to, že nechce mít děti. Že jim nechce zkazit život, až se v ní probudí máma. Tvrdí, že jediný způsob, jak bludný kruh přerušit, je nepřivést na svět další děti... A tak dnes studuje speciální pedagogiku. Chce se věnovat aspoň cizím dětem. Dobře, odborně a zaujatě. Aby nechala na světě dobrou stopu.

Jak mi z toho je? No mizerně. Mělo mne to napadnout, zpětně totiž vidím celou řádku indicií. Nenapadlo, nepátrala jsem. Blanka u mne vždycky měla dveře otevřené a uši připravené k naslouchání. Dneska zůstala sama, bez dětí. A nejspíš ji někdo v jejím okolí zase naslouchá, zase ji chápe a upřímně lituje.

Nejspíš bych se měla jejím dětem i jejich otci omluvit. V duchu tak denně činím.