rodiče to někdy dětem pěkně zkazí.

Problémy jsou možná proto, že mnozí často nedokážou překonat své ego, někdy zbytnělé, často zhrzené.

Pokud vidím chybu na své matce a babičce, je možná mým úkolem, překonat křivdu a snažit se tyto chyby napravit na svých dětech. Chápu, že to není jednoduché.

Ano, možné je to rozhodnout více způsoby, pořád je asi nejčastější uvíznutí v síti stejných vzorců... Už jen schopnost je vidět a ochota hledat jiné je cenná.

Vnitřně spíš souhlasím s vaším pohledem, pro mě je ale bližší problém řešit než se ho vzdát... máme to tak v rodině... A už jsne zase u těch vzorců...

Mám husí kůži, Jano...ale protože je to sice smutnej příběh, ale dobře napsanej...

Vítej Zuzko a opravdu děkuji.

Je velmi smutné, že počet lidí, kteří spolu nedokážou žít, narůstá a že z takovýchto vztahů vycházejí děti, které si nesou do života různá traumata.

Traumata asi byla, jsou a budou a ideální společnost neexistuje. Jen nejspíš dneska někdy chráníme ty nesprávné jen proto, že dokážou vládnout slabostí. Život naruby...

Tak to je hodně silný příběh. Skoro učebnicový příklad pro terapeuty, protože tohle je prostě život. Žádnou užitečnou poznámku k tomu nemám. Tak jen: výborně a čtivě jsi to, Jani, zpracovala!

Děkuji, Zdeni, že ses zastavila, cením si toho.

Naprosto chápu Tebe, Jani, žes viděla jen to, co se Ti nabízelo. Chápu i tu mladou dámu, Kačenku. Já jsem šla studovat vědu proto, že jsem chtěla být prospěšná alespoň světu, když děti mít nebudu, nechci, nesmím... naštěstí se vše změnilo. Pomohl taťka, tehdy to bylo poprvé, kdy jsem ho viděla plakat. Tehdy mi řekl, aniž by současně očerňoval mamku, že vztah je o součinnosti dvou, že nikdo v něm není jen černý ani jen bílý, že oba se na vztahu podílí stejnou měrou.

A taky Dr. House mnohem později, který říká: "nikomu nevěř, lidi lžou a nejvíc sami sobě".

A taky to, že mám obličej (a uši a empatii) vrby, a tak jsem za svůj život vyslechla a procítila, přímo či nepřímo, ale "na plné kule", prožila tolik lidských příběhů a mezilidské špíny, že by mě to zabilo a nezbylo by mi síla žít ten svůj vlastní, s a pro moje blízké. Ne, nepřestala jsem naslouchat, ale současně se tím netrápím, ubrala jsem plyn své empatii.

A ke Tvému pocitu viny (omlouvání se). Dle mne jsi dělala maximum z toho, co se za dané situace mohlo a dalo s informacemi, které jsi měla k dispozici.

A Tvoje (bývalá) kamarádka? Ona vlastně dělala také jen to, co uměla... než by si přiznala svůj pocit viny a poučila se z vlastních chyb a skutečně žila pro své děti, našla si jiné viníky a zhostila se své odpovědnosti. Hledala a našla zkratkovité "řešení". Lidi lžou a nejvíc sami sobě.

Ano, jakmile člověk nezačne u sebe, opakuje dokola stejnou chybu. Znám osobně mladou ženu, která takto podivně žije. Už přišla, z mého pohledu, o vše.I o své děti. Ale pořád vidí chyby jen jinde. Neřešitelné...

Tobě dik :-) za přečtení, zamyšlení a za upřímnost. Za tu zejména. (zvláštní... Jak se v pravý čas dá někde slyšet za správná zpráva.. Klidně v seriálu. A ovlivní pak celý další život.)

Audiatur et altera pars, vždy by před vynesením “rozsudku” měla být slyšena i druhá strana. Protože, jak řekl kdysi jeden vyšetřovatel sousedce, která hořekovala, jak je možné, že ten tichý, laskavý pán odvedle vyvraždil celou svou rodinu: Nikdo nikoho nezná.

Je to s tou nestranností někdy těžké, člověka prostě nenapadne, že to, že situace zapadají do jemu známého světa neznamená, že se tak skutečně dějí. Mockrát jsem v životě byla ráda tomu, že "nikdy neříkám nikdy", vsechny nás čas od času život překvapivě zaskočí.

Žijeme poslechni roky náročný příběh taky. Nedávno jsem na vlastní uši poslouchala svědectví u soudu. Člověka, který nás v zásadě neustále zranuje a je to jeho životní program. Jen jsem zírala na to věrohodnost toho, že on nic, on muzikant... To my... Fakt všechno my... I se slzami na objednávku... Dost dobře chápu, že pro okolí těch lidí jsme odsouzení.

O to víc zamrzí, když si člověk uvědomí, že nechal někoho ve své blízkosti procházet stejným...

Tobě moc děkuji za zamyšlení. Souhlasím s ním zcela.

Sama jsem dost věcí v životě podělala a říct, co je správné...

Možná je dobře, že není tlačítko "reset", protože by člověk začínal stejně nemoudrý a omezený dřívějším vnímáním.

Ono se stejně jednou ukáže, jak pevné je to rozhodnutí té slečny. Může přijít okamžik, který vše původní převrátí a bude šťastnou mámou.

Nebo taky ne.

Bůh ví...

Ale naděje by neměla z života jen tak zmizet a to i v případě, že je hodně zle nebo i nejhůř.

To jsem, Jani, vůbec nechtěla hodnotit, jak věci změní čas. Chtěla jsem jen popsat to, co jsem viděla a neviděla...

Samozřejmě, že se mne to dotklo i z osobních důvodů, všichni jsme si něčím prošli...

Jani, smutné ze života. Něco bych o životních průšvizích v dětství také věděla. Jenže někdy je to naopak, člověk určitě něco takového už v životě nechce zažít a musí dávat velký pozor, aby našel vždy tu zdravou střední cestu, aby se nedostal do opačného maléru.

Jo, ono se to tak i popisuje. Buď se chytneme stejné niti, nebo, ve snaze to neudělat, přepadneme na opačnou stranu. Život je prostě jeden z nejtěžších...

Děkuji, Soni, že ses zastavila.

Nějak mi tedy není jasná ta logika, proč dotyčná nechce mít svoje vlastní děti. To že jí dělala ze života peklo její vlastní matka přeci naznamená, že by i ona sama musela zákonitě dělat peklo svým vlastním dětem, to už by přeci záviselo jen na ní samotné, zda budou její vlastní děti šťastné nebo ne. Spíše bych naopak právě proto čekal, že bude chtít vlastní děti a na truc vlastní matce by se jim snažila přinést modré z nebe jako kompenzaci svého dětství, které ona šťastné neměla. Takto to nedává vůbec smysl...

Děkuji, Michale, že jste se zstavil.

Víte, tu motivaci chápu. Mnoha rodinami se táhne nějaký špatný vzorec celou řadu generací - ne nadarmo se říká, že ten prvotní otisk, který rodiče předají malým dětem se obtížně mění. Ostatně přísloví, že "Jaká je matka, taková Katka" to vystihuje přesně.

Na druhou stranu, už to, že ta naše "Káča" ví, že tohle dělala její máma i babička je docela slušný signál, že ten problém minimálně vidí, což dává naději, že by si mohla situaci uhlídat. Jenže...kdo jsem já, abych říkala, co má dělat?

Její realita je prostě taková. Uvidíme, co ukáže čas.

Vám moc děkuji, že jste se zastavil a zamyslel.