Pasu pasu kočičky

Naši kocouři se narodili v paneláku a odmala je jim jasné, že patří do člověčí postele. Pak se přestěhovali k nám. Do paneláku. A pak se přestěhovali s námi. Do domečku. A tady nastal kámen úrazu. Jak vzít na zahradu kočku, která o světě venku nic neví? Kočku, která se na Vás dívá, jak sedíte na dvorečku a snaží se "prolnout" okenním sklem za vámi?

A tak jsme se ptali. Veterináře, kamarádů-kočičáků a taky kočičí "mámy" Petry z chovné stanice, kde se kocourci narodili. A začali to opatrně zkoušet.

A tak "paseme" kočky. Tedy kocoury. Chodí ven pod naším dohledem a jsou bedlivě pozorovaní. Co taky s kocourem, který ve spaní spadne z parapetu. No nechte ho někde lítat jen tak. Na zavolání nepřiběhne, nebezpečí člověčího světa nechápe přesvědčený, že svět je na hraní.

U nás je tohle přesvědčení dvakrát, protože kočičáci jsou dva. Jsou každý jiný. Ríša pomalu objevuje svět, pátrá a zkoumá každý kousek nového území. Míšu vypustíte ze dveří, on nabere  libovolný směr a pádí. Pádil by až k Neumětelům, kdyby věděl kudy. Jenže by nejspíš nevěděl kudy zpět. V jejich případě nějak na kočičí instinkty nevěřím.

A tak jsme, snad někdy vloni v září, vzali zas jednou kocourky ven. Ríša se mnou vzorně věšel prádlo, kontroloval kolíčky a stíny na trávníku. A pak, zatímco Míša zkoumal, kudy se leze na borovici a ono ho to (rozmazlence) píchalo do tlapek, jal se zkoumat trávník. Došel až k jezírku a zamyšleně pozoroval hladinu. Co to asi může být? Zamyslel se, stočil ouška a opatrně natáhl tlapku. Poznal vodu, ucukl a otřepával si pacičku. To zaujalo Míšu. Nechal borovici borovicí a metelil za bráškou. A taky se zadíval do jezírka. Na jeho hladině se něco pohnulo, snad odraz travin, které nad ním rostly. A...

...Míša skočil do jezírka.

V tom okamžiku jsem pochopila, podle čeho se malují všechny ty naježené kočky s vykulenýma očima. Jedna taková vyskočila z jezírka, napůl mokrá, napůl střapatá koule, modré oči deset centimetrů před hlavou, z minidrápků půlmetrové šavle. Dopadl na trávník a se zoufalým mňoukáním utekl za jehličnany v koutě zahrady. Naprosto dokonale se tam obalil hlínou a zalezl do kouta, kam na něj nikdo nedosáhl. Aaaa stěžoval si. Dlouhé mňouky a krátké mňouky, vysoké a nízké a takové ty hlasité, jakoby měl u tlamičky megafon. Z druhé strany "přimňoukával" Ríša, kterého už jsme drželi v náruči, abychom nelovili kocoury dva. Tedy, to, co jsme vylovili nevypadlo jako hrdý, krásný, bílý ragdoll, ale jako blátivá rohožka s hlasitou kocouří hlavou.

Asi nemusím zdůrazňovat, že ani jeden z kocourů nemá rád koupání. A že ten, kdo ho naprosto nesnáší byl v mojí náruči, naprosto obalený blátem. Vypadal zuboženě a bylo jasné, že bez koupele to prostě nepůjde.

A tak jsme toho zoufalého dobrodruha ještě ke všemu znovu namočili a vykoupali. Bojoval statečně, ale (snad vyčerpáním) se zmohl jen na jedno malé škrábnutí na mém zápěstí.

No uznejte, copak ty naše příšery můžeme nechat pobíhat venku?

A pointa? Místo jezírka už je trávník.