Odpoledne v bezčasí - skříň.

Ten den, kdy odešla, byla zima. Cestou do jiných světů čerstvě nabarvenými vlásky pročísla sněhová mračna a nám, ještě zpitomělým nerozloučením, zasypala prostor sněhem, jakoby hustě cukrovala koláč. Teď je babí léto. Vracíme se časem. Jde to až příliš snadno. Stačí odsunout zrcadlo. Otevřít skříň.

http://1320frequencyshift.files.wordpress.com/2011/12/space_rain

Opatrně vytahuji ze skříně hromádky věcí. Každá něco znamená. Každá probouzí stopu v paměti. Poklady, které nám nikdy nikdo nemůže vzít. 

7 měsíců. 7 zrcátek vzpomínek. 7 hodin v bezčasí. Chvilku myslím na to, že za pár let začnu stejně jako ona skládat všechno do pytlíčků a krabiček. Chvilku s bráchou vzpomínáme, jaké to bylo, když nám bylo deset.

Poličky jsou plné krabiček s pečlivě složenými věcmi, které by se někdy mohly hodit. Kroužky na záclony. Malé kroužky a velké kroužky. Nové i použité. Ze žabičkami i bez. Dívám se přez jeden z nich na oblohu. Neuvidím ji? Třeba jen koutkem oka a v setině sekundy? Punčocháče snad ještě po babičce. Barva neurčitá. Státní podnik Elite. Krabice plná tašek a taštiček. Krabice provázků a mašliček. Krabice povlaků na malé polštářky. Krabičky a krabice. Naruším roky promýšlený systém a kousek světa se maličko zbortí. Zabolí to. 

Růžovou bundu schovávám do kouta skříně. Ne, tu ještě ne. Co s ní, vymyslíme až příště. Nosila ji snad měsíc. A svetřík, který si koupila současně, neoblékla vůbec. Byl "na lepší". Měla z nákupu až dětskou radost. "Janynko, já už ty tmavý barvy nechcu, chcu trochu veselejší." A pak měla zas starost: "A není to zas moc? Není to spíš na mladý?" Přivezli jsme ji k nám a dělala nám, rozesmátá, "módu". Ještě v halence, bundě a kloboučku volala tátovi: "Dědečku, já jsem hrozně utrácela, ale neboj, bylo to v akci." A poťouchle se culila, neb akce byla vymyšlená. A dědeček hudroval, protože kdyby nehudroval, nebyla by to pro ni "žádná hra". 

Červeno-černá společenská halenka. Kde všude s námi byla. V kolika divadlech, v kolika důležitých okamžicích. Na maturitním plese starší dcery. Na závěrečné v tanečních té mladší. Moc jí slušela. 

Rozpačitě beru do rukou kelímek se rtěnkami. Omalovala si je vždycky do špičky jako pastelky. Pěkně ze všech stran. Nikdy jsem to nepochopila, nechávám rtěnkám výrobcem daný tvar. A zas ji slyším: "Počkej, Jani, aspoň tu hubu si namaluju." 

Vytahujeme s dcerou velkou krabici. Je plná papírových utěrek a kapesníků. Fakt plná. Obracíme se na tátu. Tiše a vážně nás pozoruje ze židle u okna. Krčí rameny. Máma je prostě nosila z města, kdykoliv tam šla. Vždycky se můžou hodit.

Za halenkami (tu s drobnými kytičkami jsme spolu kupovaly někdy v lednu. Ani nevím, jestli ji měla na sobě, v pruhovaném tričku u nás často plela zahradu) je krabička. Modrá, kulatá mýdlíčka mají tvar chryzantém. Nejspíš s mámou cestovala kusem života. Že by je dostala od jednoho z nás dětí? Byli jsme malí a krásná mýdla kupovali k Vánocům, protože neměla ráda cetky do vitrín. Jak dlouho je brala do ruky? Třicet let? Víc? S krabičkou v ruce váhám a tichnu. Najednou nevím, co s ní. Je vůbec možné si takhle koncentrovaným časem obyčejně umýt ruce? 

V rohu skříně čeká kabelka. Nosila ji v posledních dnech. Kapesníky, rtěnka, brýle na čtení. S úsměvem je opatrně ukládáme do brýlového šuplíku, kde jsou snad osmery další. Měla v tom systém. Ty s vachrlatou nožičkou, když jí na rameni seděl papoušek. Ty kulaté zlaté na počítač. Ty černé úzké na televizi. Tamty na to a ony na ono. Brýlová, experimentální alchymistka.

Držím v rukou prázdnou kabelku, sama v té chvíli poloprázdná. Brácha se dívá na strop: "Hele, ségra, kde doma visel tenhle lustr?" Vím to a odpovím. V obýváku.

Zavírám skříň, bezčasí se pomalu, neochotně stahuje, brácha rovná krabice, táta pomalu vstává z pozorovací židle u okna. Někdo navrhuje, že si dáme kafe. 

Po skříni se otočím ve stejné vteřině jako brácha a napadne mne, že se asi v nebeské knihovně spokojeně usmívá, když nás vidí pohromadě.

Tak zas příště u tvých pokladů, maminko.

(A pro trpělivé čtenáře této vzpomínky malý dovětek. Nezapomínejte na své blízké, jsme tu jen na krátko. A - Carpe Diem, přátelé.)