O svalové dystrofii poosmé – psí život (skorofotoblog)

Jmenuji se Eny nebo Enynka. Nejspíš mám těch jmen víc, ale to už by se moje tlapky nedopočítaly a to mám proti vám lidem výhodu, že mám čtyři. A mám se dobře.

Co jsem tak zaslechla, jmenuji se ještě Jorkšírka, ale tak mi vlastně nikdo neříká, tak to asi bude to příjmení. A děkuji za optání, mám se dobře. 

A víte, proč se mám tak dobře? Jsem totiž v jednom kole a mám spoustu důležité práce. Já tedy vím, že vy lidé to říkáte pořád a pořád někam spěcháte a je obecně známo, že už jste tím nakazili i pejsky všech velikostí, ale to na věci nic nemění. Já totiž doopravdy spoustu důležité práce mám. Jsem totiž to…no…canistreperenda. Nebo tak nějak se to řekne.

Bydlím už deset let v domečku se Simonkou, Davidem a Dášou. A řeknu vám, že už tady něco pamatuji. Když si mne přinesli, Simonka byla ještě docela malý dvojnožec a byla dobrá na všelijaké hraní. Teď už je velká, ale na hraní je dobrá pořád. Jen se nakazila tou lidskou nemocí „nemámčas“ a „Enymusímdopráce“.

Dáša je pořád stejná, to vám je zajímavé. Jakto, že je někdo stejný a někdo se mění? Dáša se mnou cvičí, díky čemuž jsem nejen canistreperenda, ale taky pejsek skorocirkusový. Sice nevím, co to znamená, ale všichni z toho mají radost, dávají mi laskominky, smějí se a tleskají. Tak je to asi dobré. Ty laskominky tedy rozhodně dobré jsou. Dáša mne taky krmí, uklízí mi hračky a když si s nimi hraji na schovávanou, chodí po domě a říká: „Enyno, ty zas máš ty svoje krámy roztahaný po celým baráku, to je hrozný.“

No a nakonec vám něco povím o Davidovi. Většinou se mu říká Davčo, Davi, někdo Davidku, ale to pak štěkám, protože David to nemá rád. Je velký. A to můžu dosvědčit, protože byl velký už, když jsem byla štěňátko. David sice má tlapky stejně jako ostatní u nás doma, ale nějak je neumí používat. Pořádně tomu nerozumím, ale lidi tomu říkají „Nemoc“ a když to říkají, mračí se. A tu „Nemoc“ má asi Davča někde v posteli nebo na vozíku, protože je s ním pořád a ani na chvilku nikam neodchází. Taky je neviditelná a nečuchatelná. Ale je tam. Prý na to moje yorkšíří hlavička nestačí. Tak nevím.

Když jsem byla štěňátko, David ještě sám jezdil na vozíku a vozil i mne. A když nespal, tak na tom vozíku byl pořád. Místo nožiček měl prostě kolečka Taky mi říkával: „Eny, dej pokoj, teď se učím. Učit se znamená, že se člověk dívá do nějakých papírů a mračí se. Je to úplně jiné učení než to moje cirkusové.

Teď už David sedí na vozíku jen menší chvilky a ani se sám nepovozí ani mne nepoškrabká. Ona už ta „Nemoc“ nějak začarovala i jeho horní tlapky a tak mu to nejde. Dokonce ani tehdy, kdy mu je obě pořádně olížu. No a jsme u toho. Ani jsem si nevšimla, jak se to stalo a najednou jsme obě s Dášou u Davida „v práci a v jednom kole“. Musím vám tedy napsat, že já té práce mám daleko víc. Jednak Davču hlídám, kdyby něco potřeboval a jednou už jsem ho i trochu zachránila, když se pokazil náhubek, co má na čumáčku a pomáhá mu dýchat. To jsem tak štěkala, že to ani bernardýn tak hlasitě neumí a Dáša hned pochopila, že se blíží malér a honem jsme to spolu zachránily. Hlavně taky hlídám, jestli Davču něco neškrábe, nelechtá nebo nesvědí a když jo, tak mu to pořádně olížu, aby se to spravilo. A já na to mám finty a spravit to umím. Fakt! Taky mu utírám slzičky, protože on s těmi svými začarovanými tlapkami nesvede fakt nic. Umím vyskočit do jeho postele úplně kdykoliv a několika způsoby, takže se nemůže stát, že bych u Davida nebyla včas. Už jsme tak sehraní, že stačí, aby na mne pomyslel. Hned přiběhnu.

Taky ho uspávám a hřeji. To je důležité, protože je mu skoro pořád zima a já jsem prý „tři kila živého tepla“. Někdy ho hřeji na zádech a někdy na břiše, to jak se nám to oběma zrovna hodí. A někdy si spolu povídáme. Lehnu si k němu na rameno a on mi poví o všech svých starostech. Ale úplně o všech, i o těch, co jsou úplně tajné a nejtajnější. Já to totiž nevyžvaním, víte? A pak, po takovém povídání, ho většinou ještě uspím a zkouším vyčuchat a vyhnat tu „Nemoc“. Ale vážně, na mou duši na psí kuši a na kočičí svědomí, jsem ji ještě nenašla, ať se snažím, jak se snažím.

No a tak jsme všichni spolu všichni v tom jednom kole a já jsem ta největší treperenda, i když jsem docela malá. Ale pro Davču jsem prý největší štěstí, které mu zachraňuje zdravý rozum. To tedy nevím co je, ale když to pořád říká, tak mu věřím.

A děkuji za optání, mám se dobře.  Jak se máte  vy?

.....

Jo...a všechno to čtení o mém Davčovi máte pěkně seřazené tady: https://majova.blog.idnes.cz/?us=110023. 

Jak to tak počítám, už je toho na tlapky ze dvou pejsků.