O roletové dálnici, bloudění a čínském peru

Kolem mne zuří krize středního věku. Prý je skoro povinné ji zažít. Tak ji taky čekám. Ať se staví raději dřív a vyříkáme si to jednou provždy. Jenže na krizi je třeba mít čas. A tak si nejspíš musí počkat.

Objevuje se s pravidelností chřipky. Jen má jinou zákonitost. Tiše si čeká, až lidem odrostou děti a letitá životní orientace jde do háje. Mám pocit, že u mých vrstevníků je to nějak víc vidět. Stihli jsme povít dítka ještě kolem dvaceti let, teď je nám kolem čtyřicítky. V roce 1989 jsme trikolóry věšeli nejen na bundy, ale i na kočárky. Teď je dvacet dětem. Mluví jedním-dvěma jazyky (a my už zapomněli i tu azbuku), v létě jezdí na brigády do ciziny, na vysokoškolských přednáškách vytahují z batůžků netbooky, připojují se k bezdrátovým sítím a o přestávce si skočí na sendvič.

Pozorujeme to a s posmutnělým úsměvem si vybavujeme tužky a sešity, nemožnost cestovat a svět nejen bez internetu, ale i mizerně vybavený pevnými linkami. Pamatujete na telefonní budky s utrženými sluchátky? Svět se prostě změnil nějak víc.

Děti tedy mají křídla a hledají své hvězdy, své cíle. Krásná doba pro krizi, nemyslíte? Vidím ji na lidech okolo sebe. Jsou v půlce života a nechce se jim do bačkor. Ženské začnou počítat vrásky, chlapi koukat po dvacetiletých holkách. Svět se obrátí vzhůru nohama a nechce se vrátit do známé polohy. A už se nikdy nevrátí. Až se urovná, bude určitě jiný.

Ráda si přemýšlím, když řídím. Mimochodem, všimli jste si, že auto je skoro posledním místem, kde můžeme - občas - být sami? A tak jsem na ni myslela v pondělí. Na krizi. Kdy asi příjde? A v jakém pořadí k nám, čtyřicátníkům, chodí? Má nás v seznamu podle abecedy? Data narození? Adres? Losuje nás z osudí?

Z přemýšlení mne probrala dálnice před Brnem. Povrch je tam "výborný". Jako když jedete po roletě. Nebo po vlnitém plechu. Autíčko nadskakovalo, cvakaly mi zuby a na přemýšlení nebyl čas. Už vůbec ne na krizi. V Brně jsem si pobloudila. Navigace se snažila, až se jí žhavil zadní kryt a přeskakoval hlas, ale já vzdorovala a statečně bloudila dobrých dvacet minut. Vynálezy jsou na mne občas krátké. Tedy skoro krátké. Nakonec jsem zaparkovala a vyrazila na přednášky. Ocitla jsem se téměř náhodou kdesi ve školičce a poslouchala lidi, kteří rozumí svému oboru a dobře a dokonce rádi o něm mluví. Do velkého bloku jsem si psala čínským perem to, co se mi tak chtělo psát. Pamatujete si čínská pera? Ty propisky, co píší tence a mají blízko tuhy nakreslenou zlatou špičku? Už dlouho jsem žádné v ruce nedržela. Myslela jsem si, že už neexistují. Po letech jsem ho použila až v to pondělí. A psalo stejně hezky jako když jsem podobným psala diktát v páté třídě. Bavilo mne naslouchat. A tak tam ještě někdy zajedu, když už nám dali ten rozvrh. Hodila jsem skripta i poznámkový blok na zadní sedadlo a čínské pero do koše. Lámou se pořád na stejném místě - u závitu.

Cesta domů po roletové dálnici už byla bez bloudění. Myšlenky se točily kolem prožitého dne. Musím si koupit nové pero. Vracím se domů a plánuji zbytek týdne. Diář je plný. Jako často.

A krize nikde. Možná je za rohem. Nezavěšuje, zůstává v pořadí. A skoro určitě nemá ráda plné diáře.

A teď už mne omluvte, pero už jsem koupila, jdu nabít baterii v notebooku a uložit heslo k bezdrátové síti. Jen na tu svačinu si nebudu chystat sendvič, ale docela obyčejný rohlík se šunkou.