O kočkách

Zákon kočičí přitažlivosti: Veškerá modrá saka a černé svetry přisávají kočičí chlupy v přímé závislost k tmavosti látky a světlosti kočky (a naopak).

Jsme spokojení spolubydlící dvou úžasných kocourů. Kocouři jsou spokojení majitelé našeho domu, našich postelí, polštářů i nás samotných. A dům se občas mění v bitevní pole.

Minulou zimu to byla malá koťátka, každé do dvou dlaní a vlastně nám je přinesl Ježíšek.  Tuto zimu už jsme měli (tedy čtyřnožce pořád máme, jen ta zima je, doufám, už pryč) už pány kocoury. Pravda, k důstojnosti mají poněkud daleko, ale to nic nemění na dvakrát šesti kilech předoucí váhy a pořádném kožichu. Zimní srstí se proměnili v medvídky a stali se z nich kocouři doslova ozdobní.

A...kamkoliv u nás příjdete, najdete kocoury. Jak to dělají, když jsou dva a místností je šest, nevím. Ale zvládají to bravurdně. Všude spí kocour. Na saku, který právě odložila návštěva a my jsme si nestihli všimnout, na čerstvě vyžehleném prádle (nejlépe černém, když už jsou bílí), v otevřené kabelce hosta, prostě kdekoliv.  Je jim to totiž jasné. Nejen my, ale i návštěvy chodí za nimi. Kdokoliv usedne na gauč, má během chvilky jednoho na klíně a druhý se téhož domáhá. Možnost, že hosté třeba přijdou za lidmi naprosto nepřipouštějí. Proč by to taky dělali. Svou pravdu znají a jsou si jisti.

Nebydlíme s kočkama elegantně noblesníma. Bydlíme s ragdolly. Je to naprosto dokonalé plemeno, jen tu kočičí jemnost trochu postrádají. A tak nás v pět ráno budí rachot hodný stáda bizonů - a to se naši dva Ježíšci řítí smykem v rámci bojové vřavy po schodišti a po dřevěné podlaze ložnicí do zimní zahrady, aby se tam bratrsky servali a já mohla ráno sbírat chomáčky chlupů po celé délce jejich bitevního pole.

V rámci jarního úklidu jsem dokonce umývala chlupatá okna. Že by naši kocouří "kluci" mysleli na izolaci proti mrazu?

Jenže pak se vracíte domů a oni sedí na okně a vypadají jako z pohádky. Otvíráte dveře a běží vám naproti a čekají na své pohlazení. Ráno sedí v nohách postele a hypnotizují budík. Když v sobotu nezvoní, v přesný čas si pro "pusu" prostě příjdou. Dostávají nás denně "do kolen" desítkami roztomilých rošťáren.

Už jste někdy psali s kocourem, co Vám přes ruce leží na klávesnici...tak nějak poslepu, protože displej zaujatě sleduje kocouří hlava? Já právě teď.

A tak Vám všem přeji kočičí pohodu a spokojené spinkání. A vědomí, že Vaši lidé jsou opravdu Vaši. Kočky, ty to totiž vědí dávno.