Nošení dříví do lesa - aneb "já vám před dvaceti lety byla blbá.."

Všichni jsou naladěni vzpomínkově. Já taky. Vzpomínky umocněné faktem, že má starší dcera je teď tak stará (tedy mladá) jako já tehdy. A tak mám živé srovnání. A vůbec - nečtěte to. O výročí Listopadu píšou všichni. Je si tak přihodím do lesa pár polínek.

Vím přesně, co jsem dělala 17. listopadu 1989. Kupovala gramofon. Bylo mi 21, vypadala jsem na šestnáct a v kočárku vozila roční dítě. Režim jsem v té době (jako ostatně celé ostravsko kde jsem žila) neřešila.

Prostě jsme kupovali gramofon. V jednom vyhlášeném bazaru v jiném městě, protože tehdy se fakt muselo všechno shánět. Byl stříbrný a s kazeťákem a my byli nadšení. Česká i polská televize o tom, co se dělo na Národní třídě mlčela, kola těžních věží se točila a my nic nevěděli. To až o pár dní později. Když začalo "cosi" prosakovat a já tomu nerozuměla. Pak se stavil kamarád, jestli u nás můžou přespat. No jasně, že mohli. Často jsme sloužívali jako "tábor". Kamarád Matěj studoval medicínu, miloval literaturu a tak před dvěma - třemi lety i mne. Přijeli po půlnoci a najednou bylo všechno jinak. Utahaní kluci rozložili u nás v obýváku fotky a letáky a já nechápala. Jen jsem tam tak seděla, nechala jsem je plánovat další den, povídat a nakonec jsem si je prohlídla a šla zcela prakticky uvařit zelňačku. V hlavě se mi to hrozně mlelo. Vrátila jsem se s kouřícími talíři a sedla si do koutka. Myslela na svou malou dceru, na to, co je asi tak pravda a jak to mám zjistit. Kluci jedli. Matěj pak dal k dobru historku o tom, jak mne vzal na nějaké čtení poezie pana Seiferta a já se na nic neptala a ničemu nedivila i když tam byl ten a ten a ta (no co, u nás se taky čítávalo a hrálo divadlo, prostě jen tak a toho a toho a tu jsem neznala, tak proč bych se divila). A jak mi půjčil knížku vydanou samizdatem, zavázal slibem, že ji budu opatrovat jako oko v hlavě a já ji četla ve vlaku a hrozně znervózňovala pána na protějším sedadle (fakt jsem netušila, že se to nesmí). Kluci zpozorněli a chvilku mi povídali co je jako jinak než v "normálním světě" a já měla v hlavě kaleidoskop ze střípků, které se každou chvíli měnily. Postupně usnuli a ráno brzy spěchali kamsi dál. Už nevím kam.

Teprve tehdy mi to začalo vrtat hlavou. A začala jsem hledat a ptát se. Nebylo moc koho - Karviná byla (a je) svérázná a já v té době už byla hezkých pár let sama. Neměli jsme ani pevnou linku. S manželem a malou jsme obráželi známé a ptali se. A mně se v hlavě skládal svět. A najednou jsem byla HROZNĚ NAŠTVANÁ. Naštvaná kvůli té obrovské bublině, kvůli té obrovské lži. V obchodě mi nervózní paní škubala z tašky trikolóru a hulákala, že si nevážím dobrého života. Emoce stoupaly i v kraji havířů...

A pak bylo najednou informací dost i v televizi a všude a já byla pořád tak NAŠTVANÁ. Kdosi mi vysvětlil, že to, že jsem kdysi odmítla podepsat nějakou petici o umístění raket na jihu republiky (já to neřešila politicky, bylo mi snad šestnáct, prostě podepisovali středoškoláci) protože nemám ráda ani vzduchovku a násilí vůbec, se mi zapsalo do jakéhosi posudku. Způsobila jsem totiž pozdvižení ve škole. Řekla jsem, že nejdu, holky ze třídy usoudily, že teda taky nejdou a šly jsme na laskonku. Třídní pak brečela a ředitel brunátněl, ale já fakt netušila proč (vždyť to byl jen blbej podpis, ne?). Musela jsem se tomu dodatečně smát. Já, mírný rak a "buřič" - to fakt nešlo k sobě.

Věci se měnily a my už jimi dýchali taky. I s tou zpomalenou, už probuzenou, Karvinou. A dál to všichni znáte...

Ještě jednou jsem se pak NAŠTVALA. To, když se v republice objevil Gama nůž. Zařízení, které umělo šetrně a nenásilně operovat to, co moji mámu vystavilo neskutečnému utrpení jen o pár let dřív. Tehdy jsem si celou tu izolaci, ve které jsme žili,  uvědomila znovu. A celou tu neskutečnou nabubřelost systému, který řekl "tahle králíkárna je tvoje a dál ani krok".

No jo, nebyli jsme v "devětaosmdesátém" zdaleka všichni světa znalí disidenti. Země byla plná obyčejných lidí, kteří žili své obyčejné životy a teprve je čekaly "nebývalé objevy". Nám (tehdy dvacetiletým) se přizpůsobovalo celkem snadno...

Rozhodně díky (taky Matějovi) za vše, co je teď jinak a svobodněji.