(Ne)postižení - jsem ráda, že mi pomůžete

Jsem ráda, že mi pomůžete, mámě čeština nikdy nešla. Touhle větou začínal e-mail od Klárky. Přišel někdy před Vánoci, taktickou přípravu zajistila moje dcera.

http://i.idnes.cz/10/052/cl6/JB333097_profimedia_0003747463.jpg

---

Katka 19:23 > Mami, můžu ti poslat seminárku? Potřebovala bych opravit chyby.

Jana 19:24  > >No tak jo, jak to spěchá a o čem to je?

Katka 19:23 > To by ti ani nemuselo lézt na nervy, je to o komunikaci neslyšících, docela mne to bavilo psát.

Jana 19:44 > > Promiň, věšela jsem prádlo, hele, píšeš tam i to, že když naštveš Lukáše, vypne si sluchadlo, aby tě nemusel poslouchat?? :-)

Katka 19:44 > Hele nedělej si srandu, to je seminárka, ne historky z naší rodiny :-)

Jana 19:45 > > OK, hoď mi to na mail, do půlnoci to máš zpět, jdu udělat večeři

Jana 21:33  > > Máš korekturu v mailu. Je to s tebou čím dál lepší, věta na půl stránky už tam byla jenom jedna.

Katka 21:35 > Sqělé, moc díky, máš to u mne.

21:35 > >Nechám ti žehlení :-) (joke)

Katka 21:37 > A mami? Nemohla by Ti seminárku poslat ještě Klárka? Její mámě nejde čeština a Klárka nesnáší, když nechává chyby. Neotravovala by, ale fakt to nemá komu dát.

21:38 > >Márja, jaká Klárka? Ta co ji máš na fotkách z vinobraní? No dobře, ať mi to pošle

21:40 >Je moc ráda, už ti píše. Hele, máš na sobotu nějaké plány? Mě ti tak napadlo...

---

A tak mi k mým dvěma studentkám přibyla virtuální Klárka. Studentka speciální pedagogiky, co se od prvního ročníku zaměřila na děti se smyslovými poruchami. Docela mne bavilo její práce číst. Psala o lidech, kteří nevidí, o lidech, kteří neslyší, o významu rodiny pro děti s handicapem. Občas jsem ji zahlídla na fotkách ze školních a poškolních akcí dcery, v létě spolu vyrazily na kurz znakové řeči. Netušila jsem tehdy, co si z toho týdne odnesla Klárka, ale mé mládě se daleko víc pochytalo při večerních debatách s lektory v hospodě. Pivo, víno i rum znakovala s přehledem a grácií. 

Se začátkem akademického roku začala Klárka psát bakalářku. A tak mě holky pozvaly na večeři, že probereme tu " velkou vědeckou spolupráci". Klárka přišla poslední, zrůžovělá zimou. Sedala si rovnou naproti mně. A rovnou začala povídat. Objednala si jen tak mimochodem, mezi řečí. Povídala mi o své bakalářce, o dotazníku, který teď zpracovává, mluvila o možnostech vzdělávání a uplatnění pro lidi, kteří neslyší nebo slyší špatně. 

Dcera seděla vedle ní a zapojovala se do debaty. Než promluvila, vždycky se dotkla Klárčina lokte. Jediný, kdo se zatím nedostal ke slovu jsem byla já. 

"Klári, ty jsi dneska k nezastavení", smála se jí. "Nech taky mluvit mámu, třeba ti to neopraví a ty se vykecáváš zbytečně." 

Usmála jsem se: "Ale jasně, že opravím, co mám s vámi, cácorky, dělat." 

"Mami, prosím, mohla bys mluvit pomaleji a nepoužívat slova jako cácorka? Klárka odezírá, vždyť víš, že neslyší".

Nevěděla jsem. Nějak to nebylo potřebné řešit. Energická Klárka, která ztratila sluch po zánětu mozku v pubertě, to nepotřebovala a nechtěla řešit a Káťu prostě nenapadlo mne upozornit, když už dávno patřím do party. Klárka je prostě Klárka. A co může dělat dobře, to prostě dobře dělá.

Školu zvládala v klidu, zápisy dostala od asistentů a spolužáků, propagovala simultánní přepisy, v tabletu měla "slovník divných slov" rozdělený na odbornou a konverzační kapitolu. Ještě na první společné večeři do něj přibyla cácorka. 

"Něco ti ale, Jani, povím. Někdy mi strašně chybí hudba. Už ji moc neslyším ani v hlavě. V představě, víš?" Posteskla si s lehkým úsměvem, když jsme s dcerou odcházely na koncert a ona šla na tramvaj - čekala jí hodina výuky znakové řeči. Už druhý rok ji učila rodiče a kamarády neslyšících. A taky spolužáky. Třeba Káťu.

Zamávala, pohodila blond vlasy a zmizela za rohem. Věřím, že jednou aspoň o kousek změní svět. A netuší, jak moc toho večera pomohla ona mně.

Nepostižená.