Naposledy zapleteno do vánoček - jak se narodit?

Kynuté těsto chce čas. A když celá kuchyně voněla dva dny těstem a vánočkami, když zabíraly čas i prostor, byl i čas projít se vlastní myslí. A teď, když je upečeno, je čas psát. A třeba i nabídnout zamyšlení.  

Je Nový rok a s ním končí období vymknuté všednímu stereotypu. Zítra definitivně vyměníme diáře a vstoupíme do obvyklých kolejí. Je čas k odložení vánočkových zamýšlení. Je čas dívat se do budoucna. A právě toto spojení jsem si nechala na závěr svých zaplétání. Jednu krásnou novinku loňského roku, jednu novou zkušenost. 

Vloni jsme se těšili na příchod miminka. A o tom, že už holčička Mariana rozšířila "babskou část" naší rodiny, jsem už psala. Už si prohlíží svět, směje se i rozčiluje právě tak, jak to malá miminka dovedou. O tom ale dnes psát nechci. 

Ráda bych v dnešní době halasného obviňování porodnic a porodníků z necitlivého chování k rodičkám, v době propagace (co si budeme povídat, okrajové, ale velmi hlučné a často populisticky pojaté) alternativních porodů, napsala právě o porodnici.

Nezastírám, že jsem byla ráda, že moje dcera nepřemýšlela o jiném porodu než právě v porodnici. Má zdravotnické vzdělání a praxi, držela v práci na rukou miminka maloulinká tak, že si to většina z nás nedovede ani představit. V té době byla přesvědčená, že si porodnici bude vybírat podle toho, kde je dobré neonatologické oddělení. To "kdyby něco". Čas její přístup zmírnil a výběr porodnice obsáhl množinu těch s vlídným přístupem, co nejcivilnějším prostředím, možností domlouvat se na postupech, být aktivním účastníkem příchodu svého dítěte na svět. Takových porodnic je v menších nemocnicích už docela dost. Jen je potřeba hledat, přemýšlet, ptát se, ověřit. Naše Máji se nakonec měla narodit a narodila přímo v místní nemocnici. Její rodiče si ji prohlédli, na vše potřebné se vyptali, domluvili. Ne, dcera netvořila porodní plán, nepředpokládala, že dokáže odhadnout ani průběh porodu ani reakce sebe samé, předem. Spolehla se na svůj rozum, podporu manžela, soudnost personálu a zkušenosti kamarádek, které už porodily.

Ten Velký Den přišel v září. O měsíc dřív, než "velel harmonogram". Když bylo jasné, že  je potřeba jet, prostě sedla do auta, pak od ní volant přebral manžel vyzvednutý v práci a dál se odvíjel příběh právě takový, jaký si ti dva domluvili a přáli. Budeme se muset obejít bez podrobného popisu onoho Velkého Dne, ten byl totiž jenom jejich. Ale to stejně vědět nepotřebujeme. Ze sporadických zpráv jsme se dozvídali tu a tam něco. Třeba, že sice není volný rodinný porodní pokojíček na který se těšili, což způsobila noční bouřka, která vydala pokyn k porodu více ženám, než je obvyklé. Že jsou všichni pozorní a respektující. Na bolavá záda teplo, k postupujícím změnám potřebná vysvětlení, dostatek soukromí. Že ve sprše chybí madla. Že zásoby smyslu pro humor zatím nedošly, ačkoliv se tenčí. Holčička se bez jakéhokoliv medicínského zásahu narodila ještě týž den a její máma pak sama řekla, že vedení porodních asistentek pro ni bylo důležité, že ono tolik chválené "naslouchání vlastním instinktům" by tak funkční nebylo. Navíc se, jak už to tak u zdravotníků bývá, objevily těžko předvídatelné komplikace, které příchod malé na svět protáhly, ale všichni je ve spolupráci zvládli tak, že si je čerstvá maminka a hlavní "hrdinka dne" vlastně uvědomila až následně. Uf.

Malá byla kouzelná, prťavá a zmožená příchodem na svět. A zase nastoupila respektující ošetřovatelská spolupráce spojená s velmi pečlivou prací lékařů. Děvčata si na oddělení pobyla déle, než je dneska obvyklé, z porodnice ale odjížděla klidná maminka s holčičkou, která se uměla pěkně najíst a umí to dodnes. Díky "tetám", co to s novorozenci opravdu umí a mají je v "oku".

Během těch dní se ve stejné porodnici rodilo "normálně", císařskými řezy i ambulantně, prostě jak to situace, možnosti a příběhy jednotlivých rodin přinášely. Rodilo se s tatínky i bez nich, s kamarádkami, jak bylo komu příjemné. A jak to vyžadovaly potřeby nově se rodících životů.

A tak do roku 2017 vstupujeme s malou, zvědavou holčičkou, která roste jako z vody, objevila svůj odraz v zrcátku (a jéje, kdo to tam asi je), už si "čte" první leporela, sahá po věcech a na všechno se zvědavě dívá. Večery Vánočních svátků prospala pod stromečky doma i u obojích prarodičů. Její letošek bude určitě rokem velkých objevů.

Toto povídání není obhajobou zdravotnictví, ale obhajobou použití zdravého rozumu a kritického myšlení budoucích maminek a tátů. Rozumím tomu, že těhotenství je náročné období a porod už po staletí budí v ženách složité emoce, k nimž nepochybně patří strach. Právě proto považuji za dobré prověřit si všechny možnosti, okouknout si situaci z obou stran, neuvěřit příliš idealistickým slibům, poptat se po legislativě, po možnostech, po rizicích, prohlédnout si porodnice v přijatelném okolí a pěkně si naplánovat aspoň "ideální" situaci. Promyslet si, komu věřím a koho chci mít za zády právě proto, že umí upozornit i na rizika. Držet se známého "Nepotřebuji přítele, který se mnou ve všem souhlasí, můj stín kývá přesněji". A rozumné vyvážení míry rizika a pohodlí zvážit na lékárenských vahách aspoň třikrát. Za tu poměrně dlouhou dobu čekání se to dá bez potíží stihnout.

Přeji všem dětem co nejbezpečnější příchod na svět a všem rodinám radost z toho, že se vzájemně mají. 

Aby nedošlo k omylu, nejsem ženská pokorně poklekající a připravena na slovo poslechnout, sotva uvidím bílý plášť na věšáku. Spíše naopak. O  návrzích léčby přemýšlím, diskutuji, konzultuji a klidně si je i ověřím jinde. Zatím to nikomu nevadilo. Mám to tak odjakživa a svou roli nepochybně hraje moje dávná zdravotnická minulost i roky trvající léčba vrozené vady jednoho z mých dětí.