Na kočičí svědomí

Naši už tak velkou rodinu rozšířily dvě kočky. Kocouři. Ještě nemají ani půl roku a už nám obrátili život naruby. A tak to má být.

Začalo to smutně. To nám tak na podzim umřela kočička. A mne to vzalo víc, než jsem si myslela. Nová byla sice v plánu, ale až na dobu, kdy budeme nově bydlet. Aby šly věci pěkně popořádku.

Jednou jsem si takhle léčila stesk prohlížením fotek koťat na internetu. Znáte N.I.Č.? Neidentifikovatelnou Internetovou Činnost? To prostě jen tak okukujete. Tak tak nějak to vypadalo. Koťata na aukro.cz, koťata na bazos.cz, koťata v útulcích, chovné stanice, weby o kočkách. Každá druhá zastávka byla u koťat ragdollů. To vám je takové méně známe plemeno koček. Hodných, vázaných na lidi, s nádhernýma modrýma očima. No a protože ten večer mi bylo fakt smutno, googlovala jsem si povídání o kočkách, četla kočičí historky a pomalu mi bylo do úsměvu.

Blížila se půlnoc, když jsem si řekla, že už blbnu dost dlouho, poslední odkaz, něco o ragdolcích a jde se, Jano, spát! Kliknu na odkaz, ocitnu se v diskusi o ragdollech a z úvodní stránky se na mne směje přezdívka mé dcery a vzkaz, že "mamka už za měsíc bude mít kocourka doma". No co bych ze sebe dělala charaktera, že? Bleskem jsem sjela diskusi až kam to šlo a našla všechno i s fotkama. Na nich byl chomáček bílé vaty s nožičkama, ocáskem a tmavým čumáčkem. Můj "Ježíšek". Koťátko.  A rázem bylo po starostech. Kam s kotětem? Co bude potřebovat? Co řeknu těm svým tajnůstkářům? Kotě není voňavé mýdlo, které najdete před Vánoci v koutě dětské aktovky a můžete se klidně tvářit, že jste si nevšimli. Ráno jsem se přiznala. Náš dvoumetrový obr Honza se praštil do čela, dcera (poté co nabrala dech) mi vysvětlila všechny ty připravené konspirace, v nichž ji nenapadlo jen to, že bych vlezla na nějakou internetovskou diskusi. Vždyť tam přece nechodím. No, nechodím. Ale ten google mne tam prostě poslal zkratkou.

Ještě ten den jsme se na kotě jeli podívat. Pětice koťátek spinkala v pelíšcich a opravdu byla jako vatové chumáčky nejen na pohled ale i na dotek. Ten náš - Enrique, který hbitě dostal jméno Ríša, se chvilku nechal hladit, ale pak se odkulil do pelíšku a usnul bráškovi na zádech. Bytem procházely dospělé kočičky, dožadovaly se pohlazení. Byla jsem naměkko jako přesně uvařené vajíčko k snídani.

No a pak to začalo. Škrabadlo, pelíšek, hračky, papání, telefon veterináři (kterému jsem dva týdny předtím zase vysvětlovala, že kotě až na jaře), že se stavíme, stěhování (no FAKT) obýváku, aby tam vešlo odpočívadlo, nákupy hřebenů a kdovíčeho.

Těsně před Vánoci jsme vyrazili pro kotě. Do přepravky deku, myšičku na hraní a vyrazili jsme do Kunovic ke kouzelné mladé paní, která nám kocourka piplala. Dostali jsme čaj a povídali a mezitím se do přepravky nastěhovaly postupně všechny kočky, které v bytě bydlely. Zírala jsem jako u vytržení, protože naše předchozí kočičí dáma se bránila zuby-drápky a cesty kamkoliv vnímala jako významnou osobní prohru, pravda, vykoupenou naší krví skupin O a B s Rh faktorem negativním. Nakonec jsme kočičkám vysvětlili, že s námi pojede jen to jedno kocouřátko a vyrazili.

Jen nám strašně vrtalo hlavou to poslední kotě. Zůstalo sedět na křesle, dívalo se za odnášeným bráškou a vypadalo, že tomu všemu moc nerozumí. Kocourek se u nás doma bál. Kam jsme ho položili, tam se stočil do klubíčka a ani se nehnul. Nakonec jsem ho já, bývalá pragmatická matka, která děti uspávala jedině když měly horečku, zakutala do deky a čekala až usne. Usnulo. A pak se bálo dál. Večer jsme mu (jasně, kočka do postele nepatří) dali pelíšek k posteli do ložnice. Stočilo se do klubíčka, pak roztočilo a hupslo do postele (jasně, kočka do postele nepatří, ale dneska výjimečně, když se tak bojí..), našlo si koutek, kde se mu jakž-takž líbilo a usnulo. A já myslela na to druhé koťátko, které zůstalo poslední. Druhý den jsme pro něho jeli. Do domácnosti vlítnul ďáblík Elliot, který hbitě dostal "civilní" jméno Míša. Vykráčel z přepravky beze strachu, zamňoukal na nás, zasyčel na bráchu, tlapkou plácl štěně, našel si škrabadlo a záchůdek a misky a vylezl prvnímu, koho viděl, na klín.

To bylo 23. prosince. Vánoce mohly přijít, byli jsme "komplet". A od té doby jsme zase "kočičárna". S myškami a balónky všude po zemi, s kocouřaty, která spí zásadně tam, kde rádi sedíte a nejlépe přes celý gauč, lumpy, co rozmontují zaručeně nerozmontovatelné hračky, ohrnují čumáčky nad super-hyper-nejlepším krmením a pak vám vypijí čaj a ukradnou zbytek rohlíku, trvají na mazlení zrovna, když si oblečete černý svetr a vy ze sebe pak celý den sundáváte bílé chlupy, honí svůj stín na koberci, zkoušejí únosnost záclon (samozřejmě jen když se nedíváte), pořádají řecko-římské zápasy nejlépe po půlnoci, nejraději spí v naší posteli (no jasně, kočka do postele...co vlastně??) a když něco vyvedou, mají vždycky ty nejnevinnější kukuče, jaké si jen dovedete představit. Rozhodně jsou ragdollci zvláštní kočky. Ani jednou na nás nevytáhly drápky, nechávají se "dlachmat" od návštěv, dokonce jim chodí naproti, aby jim nic neuteklo a když je dost rychle nevezmete do náruče, klidně si do ní vyšplhají. A na všechno mají svůj názor. A klidně vám ho budou vpřádat do mysli tak dlouho, až vám tam to "člověče, netrap se, napapáme se, vyspinkáme, pohladíš mne a všechno bude fajn" tak nějak zakódují. A tak s námi zase žijí kočky. Nebo lépe, my žijeme s nimi. Zdaleka si totiž nejsem jista, kdo je v téhle domácnosti "boss".