Na kočičí svědomí - kde asi jsme v hierarchii našich zvířat?

S kočkou vám hrozí jedině to nebezpečí, že se stanete duševně bohatšími, četla jsem kdesi. A dodávám - taky spousta údivu, srandy a zvláštní, kouzelně nezávislé něhy. Zvláště, když bydlíte s více než jednou kočkou.

Když jsme přivezli koťata, byl u nás na návštěvě pes. No, pes. Odrostlé štěně yorkshira, které, myslím, dodnes netuší, že je pes. Je to prostě komediant. Taky na Vánoce přijel králík. Byli jsme dost zvědaví, kdo se bude koho bát. Nejdřív objevil koťata pes. A šel se kamarádit. Poskakoval okolo koťátka (které takovou divnou kočku v životě nevidělo), kňučel a doslova tancoval. A když už nevěděl, jak si ochočit to divné štěně, co se usadilo na klíně jednoho z JEHO lidí, zkoušel mu dávat pac. To se totiž čerstvě naučil a všichni ho za to chválili a sklízel obdiv a ovace. Tak to by bylo, aby to na to malé "cosi" nezabralo. Zabralo. Kotě si to vyložilo po svém a štěněni "páclo" taky. Jenže ne pochvalu ale kočičí facku. No, facičku. Facinečku. Jenže to zas nechápalo štěně a údivem uteklo za gauč a hezkých pár minut tam trucovalo.

Kočky si to ale se štěněnem brzy vyjasnily a po bytě se co chvíli valilo hnědobílé klubko. Čouhaly z něj různé uši a končetiny a ocásky a valilo se to odkudkoliv kamkoliv, komukoliv pod nohama či za zády a nejlépe přes všechny postele a čistě vyžehlené prádlo.¨

Štěně koťatům pečlivě olizovalo hlavičky, takže jsme pak kocourkům říkali potkánci. Byli celí ježatí a "nagelovaní".  Všichni samozřejmě pili z jedné misky a asi by z ní i jedli, kdyby štěně kočičí papání smělo. Na noc jsme je rozdělovali. K tomu bylo potřeba je rozmotat, najít k sobě patřící části tělíček, a pak je roznést do různých pokojů. Fungovalo to jen do časného rána, kdy už kočky nutně potřebovaly svého parťáka. To si lehly na chodbu ke dveřím a snažily se střídavě proměnit v palačinku a prosunout pode dveřmi a střídavě dveře vahou svých kilových těl vyrazit. No a z druhé strany jim vydatně pomáhalo štěně. Měli jsme Vánoce s časnými snídaněmi uprostřed rozjásané kočkopsí změti. A takhle se vítají dodnes, jenže to už kocourci dávno štěně přerostli a tak prozměnu olizují oni jeho. To víte, z té Prahy jezdí i pes jako čuňátko, to dá rozum.

Přesto nám přišlo, že koťata, navzdory všemu, co známe z pohádek i z přírodopisu, mají nad hafanem navrch.

Když jsme byli všichni doma, pustili jsme mezi ty lumpy ještě králíčka z klece. Ten nemohl být v naší "zadrátované" domácnosti venku pořád. I tak jsme neuhlídali dvě nabíječky k mobilům a králíček z nich ve vteřině posvačil kus šňůry. Vůči králíkovi se štěně jevilo jako hotový ovčácký pes a zahánělo ho do klece. Až do toho večera, kdy se králík Béďa fakt naštval (zrovna totiž flirtoval s plyšovou kačenkou a neměl na psí blbosti čas), zadupal na štěně a snad dvacet minut ho honil kolem obýváku a kuchyně. A když už byl v tom dělání pořádků, prohnal i koťata. Po zbytek Vánoc se ho pejsek tak trošku bál a králík všechny vesle proháněl. Na koťata stačilo zadupat. To pak mazala do nejbližší volné lidské náruče. Inu, letošnímu konci roku velel udatný králík Bedřich. Když byl v kleci, veleli kocourci. A když ti usnuli, byl králem bytu pes.

Radši ani nepřemýšlím, kde jsme se v téhle "frontě" ocitli my, lidské osazenstvo bytu. Žeby za králíkem?