Máme doma Bubáka!!

V některých rodinách se fantazii daří lépe než v jiných. V té mé se jí vždycky dařilo. Zato technicky myslící manžel je strašen spíše mým vztahem k technice. A do téhle situace vtrhl...BUBÁK.

http://www.kalendarakci.atlasceska.cz/miss-strasidlo-strakonice-

Bubák bydlí v temném koutě holčičího pokoje. Vlastně - stěhuje se s Holčičkou. Ale vždycky má ten temný kout. Holčička má deset let a oči celé velké od strachu. A tátu - technika.

Přišla jsem do holčičího pokoje, když táta četl pohádku. A pak ještě jednou - to jsem se jako myška protahovala, abych na stůl položila cosi vypraného. A ti dva hledali Bubáka. Táta odsunul skříň, svítil do věch koutů a trpělivě vysvětloval, že Holčičku nejspíš lekají zvuky z půdy. Trvala na Bubákovi, co leze ze tmy. Takže je jasný, že tam není, když Táta svítí. Táta vrtěl hlavou a nechápal, Holčička kroutila očima a nevěřila.

Tedy, když byly dcery malé, měli jsme doma ledasco. Nejdéle se zdržel "jakovský pes" starší dcery. Všichni jsme věděli, že je "jako". I ona to věděla a pojem jakovský mu přidělila sama. Nic to pro ni neměnilo na jeho reálnosti. Časem jsme si zvykli ptát se, na které židli sedí pes, než jsme si sedli k obědu. Kvůli psovi bylo u stolu o židli víc. Nepřekvapovaly nás polštáře uprostřed pokojů. Jasnačka, pes spí. Myslím, že to byl dalmatin, ale jista si už nejsem. Jeho blonďatá, copatá majitelka ho kdysi vzala i do vlaku, ale...psst, neříkejte to nikomu. Neměl totiž náhubek. Fakt jsem s ním pro tu cestu nepočítala.

Jakovský pes časem kamsi odešel, ale náš rodinný svět má už po generace dveře do čtvrtého rozměru maloučko pootevřené. Občas v něm potkáte vílu, občas se děje cosi andělského, občas nemůžete řetězení událostí přičítat pouhé náhodě. Bydlelo tedy u nás už ledasco, ale byly to samé hodné "jakovštiny". A teď najednou hotová katastrofa. BUBÁK.

Lehce jsem zasáhla, Táta Holčičce do nebezpečného kouta přestěhoval lampičku, namířil ji na Tmu Tmoucí a nechal ji v noci svítit. No a stalo se, co se čekat dalo. Bubák se přestěhoval na chodbu. A nakonec do koupelny.

To už kauzu Bubák řešilo celé osazenstvo domu. Ženské vysvětlovalo, že pro Holčičku je Bubák skutečný, mužské se ošívalo a tvrdilo, že "ségra je posera" (Puberťák) a "co s tím tedy budeme dělat" (Táta). Nutno doplnit, že jsme rodina sešívaná. Každý máme své dvě děti. Společně dva kocoury. Holčička je z manželova klanu. 

A tak teď v každém divném rohu bydlí hlídací plyšák s antibubákovým výcvikem a tak nějak pro sichr je na zdi světýlko. Holčička večer projde dům a rozsvítí si. U medvěda, u šedivé myši, u pejska i u kašpárka. Na Bubáka to zjevně zabírá, asi se odstěhoval. Někam, kde mají strach raději než u nás.

A tak už se jen těšíme, až večerní kroky od světýlka ke světýlku přestanou, protože bude jasné, že Bubák je fakt pryč.

A kdo ví, třeba ho nahradí víla. Nejlépe anglicky mluvící. Domluvila bych si s ní doučování, když už by tu bydlela.