Kočky s návodem

První kočička k nám před lety přibyla v krabici, zabydlela se v rukávě mojí bundy a pak už řídila naši domácnost. Její následníci kocourci k sobě dostali i "návod k použití". Vyložili si to po svém a bez váhání nás začali používat. Ani nevím, kdy upředli tu "vařenou nudli" na které si nás vodí.

"U vás se nemluví o politice?" Psala mi v mailu známá, které jsem psala o kočkách a celém našem zvěřinci. No jasně, že mluví. Hodně. Často. A vášnivě se diskutuje. Dokud...

...koťata neusoudí, že už jsme se nerozhazovali rukama a divně namňoukali dost. A nenajdou nám jinou zábavu. Opravdu jsme k nim dostali "návod". Řadu doporučení, jak se dobře postarat a co mají rádi a co je potřeba. Jak je česat (naši předchozí čičinka se česat prostě nedala - to byl boj kůže na dráp s jasným vítězem), že mají sklon k přerůstání drápků a je třeba je stříhat (no to jsem si vůbec nedovedla představit, zkusit sáhnout na drápek Sisi by znamenalo poslední zážitek v životě - ovšem v mém), potřebují vitamíny a ještě to a ještě ono a papání dobroučké a ještě lepší.

Trochu zvědavě jsem popadla kotě a ukázala mu kartáč. Pečlivě si ho prohlídlo, usoudilo, že k jídlu není a blaženě se mi uložilo na klíně. Česání mu přišlo jako dost dobrá ukolébavka. A pořád jim tak oběma připadá. Někdy si říkám, že mi jednoho krásného dne začnou ty kartáče nosit, protože bez nich je to hlazení houby zábava. Jednou, takhle čerstvě načesaní, objevili další kus našeho vesmíru. OKNO. Okamžitě se tam usadili jako dvě výstavní klepny a pozorovali, co nového venku. Pak se začali na parapetu pošťuchovat a prát. Spadli a bylo to. Jenže na okno tak úplně nezapomněli, to dá rozum. Dost po půlnoci mne vzbudila rána. Ani nevím jak jsem se ocitla v kuchyni a rozsvítila. Pod oknem koťata zaujatě pozorovala květináč s vánoční hvězdou, kterou se jim podařilo shodit. Začala jsem nadávat, i nevybíravá slova použila, sbírala květináč a hlínu a s koťaty to ani nehnulo. Ani je nenapadlo utéct, schovat se, uklidit se do bezpečí dokud to moje "hřmění" nepřejde. Zvědavost vítězila. Nakonec jsem si sedla na zem a pořádně si je prohlídla. Bílé kožíšky plné hlíny - vypadali jakoby čerstvě vylezli z výkopu, jen krumpáče jim chyběly. Podívala jsem se na poličku s kartáči, trochu je oprášila, vyjasnila jim, že od toho jsou kočky, aby se uměly umýt a šla zase spát.

Kocourci měli v té době etapu nočních "přadlen" a ranních budíků. S oblibou se v posteli omotali spícímu Honzovi kolem hlavy a předli tak hlasitě, že jsem měla pocit, že máme v posteli traktor. Ráno, jakmile mi píplo buzení na mobilu, už se dožadovali ranního hlazení. No dělejte, že spíte, když vám jeden kocour olizuje nos a druhý vlasy v rámci ranní hygieny. To ráno jsem je pohladila a pod prsty mi zaskřípala hlína. Kocouřátkům nevadila. Důležitější bylo vlítnout rychle do koupelny, skočit mi do umývadla a čekat, až pustím z kohoutku tu legrační myšičku, co nejde chytit a trošku studí do tlapek. Od té doby, co objevila vodu, si nikdo z nás v klidu nevyčistil zuby. Zavřít se v koupelně znamená dopustit se strašlivé, ale fakt hrozné křivdy, kterou prcci nechápou a snaží se všemi cestami dostat dovnitř. Nejspíš jsou si jisti, že celý náš svět je jejich hřiště a přiznejme si, mají pravdu.

Protože když se vracíte domů, čekají za dveřmi. Někdy mají rozespalý výraz, ale vždycky tam jsou. Ríša čeká, až ho vezmete do náruče a Míša, velký diskutér, vymňoukává celodenní události sotva uslyší klíček v zámku. A když ho nezvednete dost rychle, prostě vám do náruče s kočičí elegancí a Míšovskou naléhavostí vyskočí. A vy víte, že vás rád vidí. A to přesto, že ráno dostal (dle svého názoru doloženého plnou, nedotčenou miskou) naprosto nepoživatelné vařené hovězí (rozumějte, krásné masíčko, nad kterým jste si vy spokojeně mlaskali). Máme v šupleti návod na kočky.

Včera jsem nenápadně propátrala složku se všemi těmi kočičími lejstry a dívala se, jestli tam kocourci nemají návod na nás. Nenašla jsem. Asi ho mají někde dobře schovaný. A rozhodně krásně funguje.

(Zdraví Vás Míša. Zrovna se rozhodl, že teď bude klávesnice jeho pelíšek. Tak už fakt musím jít.)