Kočka na kufru

Bydlíme s kocoury. Ti tady kromě nás tolerují taky psa a občas králíka. A mají rádi návštěvy. Předtím jsme bydleli s kočkou. Ta před návštěvami utíkala. Ani jeden z chlupatců ale nemá rád, když odjíždíme.

Téma pro letní psaní mi přinesla excelentní kočkařka (a kočka) Petra Žallmanová v článku "Kdo se mi postará o kočku" . Probudila vzpomínku na naši Sisi a už jsem se na té vlně vezla. Tak pokud chcete, zhoupněte se taky. 

Letos se za uchem škrábat v obavě, kdo se nám postará o kocoury nemusíme. Dovolená bude jaksi štafetově pojatá a tak kocouři o společnost a krmiče nepříjdou. A i když náhodou pryč jsme, jsou hodní. Krmící sousedku vítají, vrhají se na ni jako na vítanou návštěvu a kdyby to uměli, snad by i kafe uvařili. Když se vrátíme, vítají nás, pomáhají vybalovat (hlavně se do vyprázdněných tašek okamžitě zabalí sami), nacpou se nám na klín i za krk, jdou s námi i do koupelny a v posteli nás čekají obsazené polštáře. Ježíšci jsou prostě naprosto zlatí. To jejich předchůdkyně Sisi byla jiný kádr.

Naše odjezdy nesnášela a dávala nám to patřičně najevo. Byla báječná a neporušovala kočičí hygienické ani artistické zásady. Tedy...pokud k tomu neměla SVŮJ, zcela jistě zásadní, důvod. A tím byl odjezd vždycky. Jednou jsme se chystaly na folkový festival. Jela jen jedna z dcer, soustředěně jsme balily, spaní pod širákem chtělo promyslet uložení věcí v batohu, tak jsme si Sisinky nevšímaly. Až do chvíle, než si dcera doběhla do skříně pro zapomenutý šátek. Na hromádce tepláků trůnil kočičí bobek. Přímo bob. Pomsta za odjezd. Nedalo se nesmát - potrestaná hromádka tepláků totiž patřila jediné neodjíždějící člence rodiny. Sisi seděla na skříni a dělala, že nás nezná. Jako vždycky, když se balilo.

Vždycky měla pečlivé hlídače a nikdy se s nimi nebavila. Sedla si doprostřed chodby, pěkně zády, aby bylo vidět, že se nebaví. Stejně to dělala i s námi po návratu a uměla vydržet i tři dny. Nic nepomáhalo. Dokonce ani ty nejoblíbenější mlsůtky. Většinou ji udolala až hromádka čerstvě vyžehleného, pěkně voňavého a hlavně TEPLOUČKÉHO prádla. V nestřeženém okamžiku se na ní uvelebila a vyspinkala do předení a zas bylo dobře. Tedy do dalšího odjezdu.

S oblibou lehávala na televizi a když nespala, hlavu natočila nad obrazovku a packou lovila, co se jí tak zrovna hodilo. Ta televize (včetně programu), vlastně patřila kočce. My měli jediný program - kočku. Neuvěřitelné bylo, jak se uměla uložit mezi moje tretky, které a televizi bydlely taky. Mušličky a kamínky (ó díky světe za ploché televize - všechno jsem to konečně vyhodila). Všechno zůstalo na svém místě. Až do toho večera, kdy jsme se vrátili z dovolené. To si sedla na své místo a pěkně packou mušličku po mušličce a kamínek po kamínku poshazovala domů. Pak si sedla doprostřed televize zády k nám a uražene tak vydržela zbytek večera. Aspoň jsme jednou viděli program.

Nejvíc jsem chtěla vědět, co se jí dělo v kočkomozku, když vybrala z hromady špinavého prádla všechny červené věci (fakt jenom malé červené) a pečlivě je zahrabala ve svém záchodku.

Jó, Sisi byla jednoznačně kočičí dáma. Předením léčila všechny naše boly, nacpala se do neuvěřitelných míst, jednou jsme ji zavřeli v kuchyňské lince a pak ji zoufale hledali, zatímco si ona spokojeně spala na místě pro hrnečky, jindy jsem ji skoro odnesla v tašce s prádlem do čistírny. Ještě, že si tenkrát mňoukla. 

A kdykoliv jsme odjížděli, vždycky nesouhlasně seděla a ležela na všech sbalených kufrech a taškách současně. Nevím, jak to ten tříkilový prcek dělal, byla prostě jedinečná.

Ale to jsou všechny kočky a kocouři.