Když se zapalujou mluvidla.

Mít doma teenagera vždycky překvapí. A co teprve zamilovaného teenagera. To má o zábavu postaráno celá rodina.

http://www.grammage.cz/images/F3_1_009.jpg

Když do domu napochoduje puberta, je to šok. Největší poprvé. Postupně si člověk zvykne na všechno. I na pubertu. Napotřetí už je to pro dospělé "dávačka". Jsme v tom napotřetí. Zatím na začátku.

V hlavní roli je budoucí Muž, současný osmák. Zatím to s ním nijak zvlášť netříská, jen je ho všude plno a na všechno má třiatřicet odpovědí. Zaplní celý prostor v libovolném pokoji. On to není zas takový problém - dorůstá do tátových dvou metrů v zásadě před očima, blahosklonně a pravidelně mi sděluje, že jsem se zase zmenšila a laskavě mne při těch příležitostech poplácává shora po temeni hlavy.  

Vhrne domů jako velká voda a zmlkne, až když zapadne k počítači, což by dělal v téže minutě, kdyby mohl.  Je to tak vždycky. Skoro vždycky. Až na TU středu. To se náš puberťák s graciézností skládacího žebříku sesul na gauč a zadumaně mlčel. Pak po nás opatrně pokukoval. Pak po nás normálně pokukoval. Nakonec okatě okukoval. 

Já po očku pozorovala vývoj situace od žehlení. Stoupající neklid puberťákův jsem zjevně zachytila jen já. Otec, pod nímž nadskakoval gauč s jeho synátorem, nevzrušeně četl jakýsi odborný článek. Nakonec to mladík nevydržel: "Tati?" Hmm od časopisu naznačovalo, že otec reaguje na úrovni automatického odpovídače a nevnímá. "Můžu jít ven?" "Kdy?" "V sobotu". Otec zaujat otázkou položil článek a zamyslel se. Pak usoudil, že v sobotu by to šlo. Kluci si usadili časy a otec se opět ponořil do svého článku.

V duchu přemýšlím, proč se ve středu ptá po sobotě, ale dál se mlčky držím žehličky, čekám na další vývoj.

Mládě dál nadskakuje a dává najevo zjevnou nespokojenost. Už to nevydržím a pomáhám dotazem, proč se dneska ptá  AŽ na sobotu. Chce jít na brusle. (Vím, že brusle nesnáší a zvednu obočí). Souká ze sebe, že by totiž...jako...šel s Novotnou. Ptám se po křestním jméně a džin je vypuštěn z lahve. Novotná je Barbora. Barča. Přesnějí "Baiboia". Brouček totiž neumí říkat "r a ř" a postupně dospěl v kamufláži tohoto problému k takové dokonalosti a znalosti synonym, že kdyby tu energii věnoval logopedickému nácviku, umí už i některá písmena, která doposud neexistují a jazyk při nich dělá trojitého axela. 

"Jo Barbora??" řeknu významně. "TA Barbora? TA, co sis s ní včera celý večer psal?" Mládě se ošije a kývne. "No tak zajdete na brusle, no." Upírá na mne zoufalý pohled a tak to nevydržím. "Tebe štve to chybějící R?" Kývne a zmenší se. Navrhnu, že mu domluvím setkání se spolužačkou - logopedkou. Ale do soboty se to tedy zachránit nedá. Kluk se ošije, ví to. Je naštvaný. Zvedám telefon, volám Terce - logopedce. Směje se do telefonu, že na tuhle motivaci čekala, Mladej není první, koho proberou zapálená lýtka a od nich chytnou i mluvidla. Má se zastavit zítra v pět. 

Domluvím a otec nevrušeně poznamená, aniž by zvedl oči od článku: "Tak jo, udělám ti zítra doprovod. A zatím jí říkej třeba Zlatíčko." Puberťák úlevně zatřese hlavou a přesune se k počítači.

Pravda, po Barborce zůstaly jen roztržené džíny po pádu na bruslích a to tolik potřebné "R". Ještě drnčí novotou. A držte pěsti. Vrací se večerní bušení do počítače a ramenem zakrývaný monitor. Třeba se na scéně vynořuje Kateřina.