Kdyby byla tohle zápletka filmu, uteču z kina.

Občas člověku život takhle předhodí absurdní situaci. Někdy jsou takové situace veselé a někdy vůbec ne. Někdy přinesou poučení a husí kůži na krku. O jedné takové je tento článek. A...Carpe Diem, přátelé.

Byl to takový den, na který se všichni dlouho chystají. Babička měla kulatiny. Osmdesát. Dožívala se jich celkem v pořádku, na velké pobíhání po městečku už to sice nebylo, ale rozum i tělo (klep-klep-klep na dubový stůl) celkem sloužilo. A slouží.

Osmdesátka vyšla přesně na sobotu a rozvětvená rodina chystala oslavu. Pekl se dort a koláčky, takové ty malé moravské, co jsou na jedno kousnutí, všichni už věděli, co bude na oběd, v květinářství se chystaly kytice. Babička si pořídila tři děti a začala celkem brzy, tak už má i pravnoučata. Všichni se jednoho slunečného odpoledne sešli a na schodišti zámku mžourali do slunka a objektivu, aby mohla babi dostat fotky, jakže se to krásně rozmnožila. No krásně. Na schodišti bylo narváno.

Když nastal "den D" či spíše "den B80" (babiččin), chlapi přičísli vlasy, ženský sladily naušnice s halenkou a očními stíny a dorazili. I to počasí přálo. Rodina se scházela na zahrádce restaurace, tréninkově se přípíjelo na zdraví a dlouhá léta. I babička už tam byla a brblala, co tam "chlapi straší s těma piviskama" a nejdou si na koláček.

No, nepřišli všichni přesně na dvanáct a nachystaný oběd chládl. Nakonec chyběla jedna z dcer. Měla přifrčet na kole před dvanáctou, ale rodina usoudila, že se zdržela u manžela v nemocnici. Když se rozneslo jídlo, sebrali se její synové a jeli jí naproti a taky zjistit, co nového v nemocnici. Čekání u kafe a maličkých koláčků pak zastavil telefon. Zastavil nejen čekání, ale celou oslavu. Dceru Marušku našli doma. Kafe v hrnku zůstalo neuvařené. Prostě umřela. Jen tak...

Všichni se tiše rozjeli, rozdělený dort nikomu příliš nechutnal. Ani se nerozloučili. A zase jsou objednané kytice, zase se rodina sejde. Taková setkání za moc nestojí.

A tak...žijme, jako by každý den byl poslední. Nikdy nevíme s kým se nestihneme rozloučit a který dobrý den se změní (prostým smyslem osudu pro absurdní kombinace nevyhnutelného a nečekaného) v den podivně nezapomenutelný.

Tohle prostě nevymyslíš. Carpe Diem, přátelé....