Jen se tak dívám

"Jen se tak dívám", odpověděl můj manžel svému synovi na otázku, copak to tak dlouho zkoumá. Stáli jsme na vyhlídce v Tiských skalách. A on se díval.

Díval se do větších i menších vzdáleností, chvilku zamyšleně, chvilku soustředěně. Nevadilo mi to, pobíhala jsem kolem něj s foťákem. "Mladej" se nudil. Opřel se o skálu a s lehkým neklidem čekal. Co měl taky dělat. Táta se díval. Nevyrušitelně....

Je to tak obvyklá věc. Vylézt na kopec a podívat se dolů. Od května ne pro něj. Ne pro nás. Protože to se tak někdy stane, že se člověku utrhne v oku sítnice. A jemu se to stalo. Dřív byl tohle velký malér, který dost pravděpodobně znamenal velké poškození a často i ztrátu zraku. Naštěstí žijeme teď a tady. V době, kdy se oční chirurgie posouvá rychlostí blízkou světelné.

A tak ulehl na operační stůl a doktoři oko rozložili a opravili a složili (nekecám ani trochu) a zalepili. Než jsem stihla přijít z blízké benzínky se svačinkou, pacient už seděl v čekárně a rozptyloval starší dámu, která šla na stejný zákrok a měla strach. "Sborku a rozborku" mi líčil až cestou domů. Nevnímala jsem nic, jen hluboký respekt. A přenášela se na mne jeho víra, že to bude dobré.

Druhá operace proběhla takovou rychlostí, že jsem sotva stihla dopít kávu. Na výměnu čočky čekalo v tu sobotu odpoledne (fakt) nejméně deset lidí. Každý z nich v ten den prožil svůj malý zázrak. Každý z nich si odnesl lepší vidění.

Do třetice všeho (věříme) léčivého bude posledními mikrořezy oko "opraveno" a za pár týdnů se všechno přesune do toho šuplíku paměti na kterém je nápis "to tehdy bylo z pekla štěstí". 

....a zaujatě se díval. S vědomím toho, že to zas tak samozřejmé není.