Dvacet minut pro Kamilu

Vlasy do culíku, sundat brýle, nasadit kontaktní čočky. Nesnáším tu chvilku, kdy nevidím. Batoh na záda, sedám na kolo a jedu cvičit. Zcela nenápaditě do místního fitka. Potřebuji vypnout hlavu. Potřebuji trochu času pro sebe.

http://adoptionvoicesmagazine.com/wp-content/uploads/2012/06/Par

Vlastně jsem nikdy moc necvičila. Jen tančila. Ale to zase roky, ještě jako máma dvou dětí. Holky se už jako batolata motaly u zrcadel v sukýnkách s kanýry. Ta starší tančí dodnes. Je skvělá, začala snad s prvním krokem.

No a já jsem začala tak nějak z musu cvičit.  Potřebovala jsem vyplavit z hlavy smetiště starostí. Pomáhalo plavání a spinning. Spolušlapky na spinningu se v šatně občas bavily o tom jak toho, kdo je naštval, přejely. Já všemu naopak ujížděla. Trápení, starostem, napětí v práci, prázdnému bankovnímu účtu i tomu, že jsem nemilovaná. Po hodině jsem spadla z kola a sprcha všechno odplavila kamsi do čističky. Snad tam čistí i od bolestí duše. 

A pak se objevil On. Tonda. Objevil se právě na spinningu. Potkali jsme se na maratonu. Na jediné sportovní události, kde jakž-takž snesu focení. Fotil. Dali jsme se do řeči a já ho vyhecovala - na poslední hodinu sedl na spinner a přidal se. Vydržel půlku. A když jsem vyšla z haly, čekal tam. A šel se mnou a tak nějak zůstal. Tedy, aby bylo jasno, znali jsme se. Tak nějak letmo, jak člověk běžně zná lidi v malém městě. Dvoumetrový kliďas, grafik. Pár let rozvedený s celkem malými dětmi, kterým se vždycky krásně věnoval. Milovník dobrého jídla v pravém slova smyslu.

Začali jsme spolu tančit. Začali jsme spolu bydlet. Vzali jsme se. 

A pak to všechno začalo. S Tondou začala bojovat máma jeho dětí. Drsně. Tonda jen překvapeně odrážel útoky. Sílily. Mizel humor i ironie. Nakonec i ten černý. Černo naopak zůstalo. Pro Tondu černo obav, co bude s jeho dětmi. Věděl o defilé strýčků. Věděl o stoupajícím tlaku. Znal sešup jejich školních výsledků. Černě ho doháněla jejich budoucnost. Co si taky myslet, když se děti u stolu sázejí, kdy si táta najde milenku? Co si myslet, když se prťavá Tušenka promenuje v tričku na ramínka a hlásí, že takhle se klofaj pracháči? Co si myslet, když děti uhýbají před prudkým pohybem v jejich blízkosti? O strachu se rozhodnout třeba i v maličkostech? O nespavosti a nočních můrách? Těch témat bylo a je...tolik. Černá, černá, černá...

Mluvil o tom všude, kde si myslel, že by to mělo profesionály zajímat. Příležitostí bylo dost. Žijeme ve středu pozornosti všech možných institucí. A pak se něco zvrtlo a začala jsem černě vidět i já. Svoji přítomnost. Svoji budoucnost. Svoje možnosti. Dvířka z pasti, kterou Tondovi upředl vztah k dětem. Jejich láska. Jeho starost.

Tehdy jsem začala běhat. V polích, ale hlavně na běhacím páse. Právě tam jsem totiž mohla přivřít oči a jen mechanicky odpovídat na program pohybem. Vlasy do culíku. Zvýšit rychlost. Nastavit úhel "kopce". Nastavit čas. Sluchátka do uší. Běžet. Utíkat všemu, vzdalovat i blížit se rozhodování. Nechat mozek, aby si neřízeně přebral a seskupil informace posledních dní. 

Tonda. Muž, který je moje druhé já. Muž, s nímž je tiše slastné dělat téměř cokoliv. Muž s nímž strašně ráda snídám. Muž, který při usínání proplétá své prsty s mými v neměnném, kouzelném rituálu. Muž, který za mnou přišel s tichou prosbou: "Necháme si Toňase? Můžu?". Pohladil mne po ramenou pohybem, který miluji. Pak už zase věcný Tonda mi nastínil svůj plán. Kdo nám poradí. Kdo nám pomůže. Kde by mohly být záplaty na klukovskou duši. Krčím rameny.

Nevím. A tak jdu běhat. 

Toňas. Sešité čelo a duše zahnaná do kouta jeho vlastní třinácté komnaty. Toňas a odmítání komunikace s každým a o všem. Toňas, který není schopen sám vstát do školy. Toňas, který s intelektem a schopnostmi gymnazisty propadá. V devítce. Jak velký je to průšvih? Toňas, který není schopen přijít včas. Toňas, hodný kluk, který si neví rady snad s ničím. Toňas, který chce zůstat. 

Běžím. Nevím.

Proč, do háje, zase já?

...