Do roka a do dne...

Chcete-li Boha opravdu pobavit, seznamte ho se svými plány - část pátá. Aneb o smutku ze systému opatrovnické péče u nás po sedmileté osobní zkušenosti. 

Před několika dny mi telefon rozezněl hovor z neznámého čísla. Vážný ženský hlas mne požádal o popovídání. Žena byla zmatená z vleklé porozvodové tahanice o děti a "kávičku" se mnou jí doporučil kdosi, komu se můj (prý) věcný přístup líbil. Na schůzku jsem šla s rozpaky. Neformální svépomocná skupinka rodičů se někdy kolem Vánoc rozpadla, já sama jsem ztratila poslední zbytky víry ve světskou spravedlnost a přijala fakt, že opatrovnický systém je něco jako přírodní živel. Nepředvídatelný, neočekávatelný, nečitelný. A že zájem dětí a jejich klidu a bezpečí je nejspíš to poslední, co dokáže řešit. Není to, dle mého názoru, vina jednotlivců, ti se často opravdu snaží. Ale komplikovaností systému a jeho přísnou vázaností na veřejnou správu. Ve složitém zacyklení, zasypanosti papíry a výkazy, obavou ze stížností, přetížeností a zejména nedostatkem skutečných kompetencí. Složitou legislativou, která nepodporuje lidi, kteří se snaží postarat se o sebe a své rodiny sami. A ještě... a ještě... ale to by bylo na zcela samostatný článek.

Šla jsem na schůzku a přemýšlela, jak budu užitečná s tím pomyslným batohem skepse, který sebou vláčím....

------

Bude právě teď rok, co si Slečna, manželova dcera, přenesla pár věcí, které pro ni měly nějaký význam, k matce. Pak bez rozloučení odešla. Utekla. Ten způsob byl zbytečný, věděla, že když se bude chtít vrátit k mámě, promyslíme to a najdeme způsob, jak to udělat, aniž by si za sebou práskla dveřmi. Ale to prásknutí bylo nejspíš důležitou součástí celého postupu.

Nejspíš dodnes netuší, že naše dohodnutá strategie byla, že děti doprovázíme. Doprovázíme je, protože se svým otcem (a tedy i se mnou) být chtějí, že si to přejí. Vždycky s ním chtěly být v kontaktu, a to i tehdy, když ho měly intenzivně zakazovaný mámou. Když kvůli tomu Slečna nakonec ani nechodila do školy, aby se s tátou nemohla setkat. Když k nám přišel tehdy téměř patnáctiletý Teenager (syn), plačící, zbitý, ztracený. Když řekl, že chce u nás zůstat. Postupně se k nám přesunula i Slečna. Nic jednoduchého to nebylo. Snažili jsme se být rádci, pomocníky, průvodci. Ladili jsme si způsob, jak děti podporovat, aby na ně měl otec dostatek času. Přehodnotili jsme životy, stále si vědomi toho, že situace je velmi křehká. Slečna se uměla mile dožádat naší pozornosti a času. Herečka, tanečnice, talentovaná dívka. Po dvou letech odešla.

Na dlouhé procházce a po dlouhém povídání jsme se s manželem rozhodli vrátit se ke způsobu života, který jsme si plánovali předtím, než přišla. Žít pro sebe, žít po svém a přijmout rozhodnutí dětí. Z Teenagera velmi zvolna roste rozvážný, už dospělý, mladý muž. Příští rok ho čeká maturita. U nás má už své, pevně zapuštěné, kořeny. Slečna si vybrala životní styl své matky. Do její dospělosti je ještě velký kus cesty. Uvidíme. 

Za ten rok proběhla dvě překvapivá jednání soudu. Na prvním vydal soud předběžné opatření, jímž svěřil Slečnu do péče matky. Důvod? Vlastně nevíme. Snad, že u nás musela uklízet? Dnes už nad "proč" nepřemýšlím. Na druhém pak stejně překvapivě zrušil návrh matky na svěření do péče. Slečna si totiž svým setrváním u matky nebyla jistá. Od té doby se neděje nic.

Dohoda o čemkoliv je nemožná a odmítaná, otec nemá s dcerou téměř žádný kontakt, pokud nepočítám řídká setkání trvající většinou hodinu. Soudy mlčí. 

Žijeme po svém. Začali jsme si plnit sny, Náš čas patří nám a našim rozhodnutím, jak s ním naložíme. S obavou sledujeme životy starších sourozenců Slečny a Teenagera. Mělo by nám být asi jedno, že soud o svěření do péče se stále nekoná a nekoná. Ale po zkušenostech posledních sedmi let a zcela nepředvídatelných rozhodnutích, které našimi životy doslova smýkají ze strany na stranu, nám to jedno není. Už bychom rádi měli jasno. A klid. 

Každá životní situace má svůj vývoj, každá nás provází, ovlivňuje a mění. Mne zkušenost s opatrovnickým systémem, který je v naší zemi masivní a zasahující do každého sporu o děti (tedy i do těch, kde se rodiče věcně domlouvají) a současně neschopný řešit situace složité vede k pocitu, že by si systém zasloužil masivní transformaci.

-----

Šla jsem na schůzku a přemýšlela, jak budu užitečná s tím pomyslným batohem skepse, který sebou vláčím....

Tentokrát to bylo snadné. Povídaly jsme si s utahanou ženskou, která si jen nevěděla rady s novou životní situací. S těžkým rozchodem, s obavou, že přijde o děti. Povídaly jsme si o mém příběhu i o tom, že kvůli dětem má smysl i nadále sdílet, i nadále se domlouvat. Že to jednou ocení. A jí že dohoda dá klid. Že je dobré i nadále věřit, že muž, s nímž má děti, je rád jejich dobrým otcem. Objevily jsme společné zájmy domluvily si další kávičku. Vyrazíme na ni na koloběžkách. Budeme mít obě čas. Já už ho mám tolik, kolik sama chci a ona pošle děti k tátovi. Věřím, že to bude slunečný den.