Děti zítřka

aneb nějak to nezvládáme s rodinnou politikou. Nezvládáme to my, rodiče dětí. A v roli ochránce práv dětí to nezvládá ani stát. Je vůbec v našich silách tak komplikovaný gordický uzel nějak rozetnou a usoukat čistou a pravidelnou síť podobnou dvojité pavučině? Ta horní, větší, by pomohla těm, kdo se ocitnout v krizi vztahy udržet. Ta spodní, menší ale pevnější, by ochránila ty děti, které propadnou tou první a rodina se jim rozpadne. Odkud s tím začít?

http://www.pavouk.unas.cz/pavucina.jpg

Jsme zvláštní společnost. A toto je emotivní téma. A emotivní článek.

Rodina je v krizi. Jak jinak nazvat situaci, kdy se polovina manželství rozpadá a děti se ocitají v kolotoči konfliktů a ztráty jistot, jejich střed světa, jejich místo, kde je postýlka, talíř, hrníček a v prvé řadě máma s tátou se mění. Neumíme s tím zacházet. Nikdo.

Pryč je doba, kdy jsme si uměli vzájemně poradit (ženské třeba u pečení koláčů, chlapi u řezání dřeva) a předat si zkušenosti. Jsme všichni osobnosti, máme vlastní názor, svobodu a neuznáváme autority. A tak téměř vymizelo předávání hodnot a zkušeností z generace na generaci. Rozcházíme a rozvádíme se snadno. Bariér je málo, v době bezesporného rozvodu není ani třeba k soudu jít. Vztahy už dávno neopravujeme, ale měníme je za nové.

Stát vytvořil podmínky pro snadný rozvod (a přiznávám, že osobně jsem tomu ráda) a tím řekl důležité "A". Ale už, jako často, neřekl "B" - tedy nevytvořil onu v perexu zmíněnou první záchrannou síť, kam by mohli lidé přijít, když se vztah bortí, ale ještě je šance dospělé podpořit a pomoci jim najít cestu zpátky k sobě. Co si budeme povídat - ono je často k onomu urovnání potřeba méně energie, času a peněz, než ke zvládnutí rozchodu a budování nového života. S rodinnou výchovou a etikou se moc nepotkáváme. Že je to primárně role právě rodiny? No jistě, ale když selhává, měly by právě nastoupit podpůrné nástroje a záchranné sítě. A ty těžko rozprostře soukromá firma, tak daleko se společenskou odpovědností opravdu nejsme. Na tahu je tedy stát. A občanské iniciativy. Pohybují se na tomto poli vůbec nějaké? Dochází nám (lidem, rodičům), že bez toho, že budeme upozorňovat na to, že je svět rodin a dětí  v nepořádku, tak se v našem, politickým chaosem zmítaném světě, nikdo z kompetentních osob od stolu nezvedne?

Stát vytvořil podmínky pro snadný rozvod, ale nijak nenutí rodiče, aby se na péči o děti seriózně, rychle a smysluplně dohodli a v případě, že se jim to nedaří (síla emocí s námi dokáže pěkně cvičit) poskytl jim podporu a nastavil jasná a přesná pravidla. Soudy o svěření dětí do péče se táhnou často roky, děti zůstávají v epicentru konfliktu a do jejich duší se tato doba nesmazatelně zapisuje. Odborníci na sociální problematiku sedí poměrně nesmyslně na úřadech, odkud se smysluplná sociální práce snad ani dělat nedá a v současné době v konfliktních případech moc nepomáhají. A to zcela spravedlivě nikomu. Tedy nepomáhají těm slušným, podporujícím rodičům a oni časem poměrně často rezignují. Časté tvrzení právě sociálu, tedy to, že je zajímá pouze situace dětí, nikoliv konflit rodičů, se nedá označit jinak než jako čistý alibismus. Vždyť děti jsou ohroženy právě tímto konfliktem a jeho prodlužování naleptává i situaci rodičů a nakonec žijí v emoční a často i provozním a materiální pekle všichni účastníci sporu.

A tady by měla nastoupit druhá pavučina do které propadnou ti, kterým se nepodaří (pod tíhou dobrých pravidel a skutečně rovných práv rodičů) domluvit. Z větší části by to byli už jen ti, kde alespoň jeden z rodičů je oním nevhodným partnerem pro život (Zdravím do vyšších nebeských úrovní, pane Plzáku). Jsem si jista, že odborníci dokáží dobře a rychle posoudit, jaká je skutečná situace a postavení rodičovského páru. A pak doporučit ochranu toho, kdo je schopen děti dobře podporovat a rozvíjet tak, aby to v jejích zájmu.

Ono totiž nejde  jen o to, abychom měli svět plný veselých, hrajících si dětí, ale také aby z nich vyrostli lidé, kteří se budou moci dobře orientovat ve světě, vzdělat se, pracovat, založit vlastní, snad už funční, rodiny a vychovat v nich děti. A na to by měli slyšet nejen rodiče, ale v případě konfliktu v roli autority i stát. Jemu totiž vyrůstají buď plátci daní a tvůrci hodnot, nebo pobírači dávek. 

Rodina je v krizi. A to téma je neuvěřitelně tabu. Je dávno snazší přiznat se veřejně k homosexualitě, než se domoci práva vychovávat své dítě v co nejrozumnějších podmínkách se zachováním maximální účasti obou rodičů.

Ano, výběr dobrého partnera a péče o děti je opravdu věcí rodičů. Ale co se situacemi, kdy nastane skutečná krize? Proč společnost tak málo zajímá v čem vyrůstají děti? Opravdu je to s naším světem v pořádku?