Chvilka u krbu - vítejte

Táčky. Babské řeči. Chvilka klidu když se šeří. Pár desítek minut, kdy klid myšlenek a obyčejná sounáležitost uhladí časoprostor. Místností září nejen plameny z krbu, ale ještě i chvějivá záře energie. Sdílení myšlenek, a taky nesdílení. Jen tak být. Vítejte,

http://chennairavi.files.wordpress.com/2013/09/tea_in_a_cup.gif

V krbu praskají polena, konvice v kuchyni hřeje vodu. Na čaj. Návštěva přichází postupně, přináší z chodby zimu ve vlasech. Prochladlé ruce probírají sáčky s čajem. Jedna zelený, jedna černý, pro dvě do konvičky mátu s meduňkou. Jedna si dá radši kafe. Turka. Ale pořádnýho.

Sedáme kolem stolu jako dřív. Jako, když jsme byly ještě malé a s babičkami dělaly to či ono. Koláčky. Marmeládu. Cokoliv. Dneska už to není "in". Už se neumíme zastavit. Možná bychom měly jít na bowling. Nebo do vířivky. Nebo jet na kolech do kopce.

Nechceme. Chceme to klidné zastavení a hodinku u čaje. Zima z vlasů pomalu mizí, starosti v očích a na ramenou jdou s každou z nás. Všechny je neseme. Každá zvlášť. A teď chvilku všechny spolu. Mlčky.

Třeba starost o vlastní zdraví a sílu vůle vymetanou z posledních koutů duše - děti nás ještě potřebují.

"Pletu ponožky, ale neumím na čtyřech jehlicích, jen na dvou". Místností se kromě vůně stoupající z šálků rozeběhnou hlasy. Ta umí, ale soudí, že na dvou je to lepší. Ta nikdy nepletla. Ta by se s ponožkama nepárala. Ale ta, co plete, plete fakt krásně. Jehlice se rozcinkají.

Taky starost o rodiče. Stárnou, přicházejí nemoci, komusi slábne paměť jinému neslouží nohy. Pod úsměvem je schovaný strach, aby s námi ještě byli. Dlouho. Zdraví.

"Jak děláš tyhle vdolečky, chutnají podobně jako ty, co jsem jedla naposledy malá". Téma se nese prostorem. Tvaroh už není co býval, ale tenhle celkem ujde. Když hněteš těsto, musí do něj hodně vzduchu. Kdosi vyjasní, že těsto božsky kyne v pekárně. A jiná nepeče. Ale báječně, famózně vaří. Rozkmitají se tužky, sdílí těsto na věnečky.

Bolí i starost o děti. O malé i o velké. O ty co máme i o ty, co nám nebyly dopřány. O vlastní i nevlastní. O ty, co jsou daleko ve světě. I o ty blízko, ale přesto jaksi vzdálené. Myšlenky zauzlované do hledání vlastních chyb mizí pod řasami.

"Přímo neuvěřitelně fotíš, mohla bych si tu tvou fotku s rozkvetlou jabloní pověsit do kuchyně?" A jiná kreslí. A další šije. A někdo nekreslí ani v sebeobraně. Fotí všichni, ale většinou uvěřitelně. Rukama kolují fotky dětí, vnoučat, psů a koček. Taky jeden papoušek.

Trápíme se samotou i životem s tím, s kým nechceme být. S nedostatkem peněz i nedostatkem lásky. Přemírou informací i nedostatkem slov.  Máme moc práce a málo času. Každá to své.

"Včera jsme byli na parádním koncertě. Byla to taková směska renesanční hudby, v zámku, víte?" A vzduchem se rozezní hudba a pak střihy filmů ("Hele, nevíš, jak se jmenuje ta herečka...ta blonďatá...ale určitě víš..?"). 

Čaj mizí z hrnků, po koláčcích zůstaly jen sladké stopy.

Ještě pár tipů na dobré knížky, povídání zvolna vyhasíná.

Jehlice mizí v tašce,

pastelky v pouzdře,

fotky v kabelkách.

Na chvilku srovnaná ramena se balí do kabátů.

Na cestu skleničku rybízové marmelády podle babiččina receptu. Ať máme sladko i o snídani.

Každá si odnáší svoji záři tou chvílí zbarvenou do stříbřita.

Tak zase přijďte. Posedíme. 

(Pro N.P. a ostatní...)

 A černý humor jako bonus, že by?